ECLI:CZ:US:2016:4.US.3445.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3445/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem v právní věci stěžovatele J. M., t. č. Věznice Valdice, zastoupeného Mgr. Jakubem Houžvicem, advokátem se sídlem Štefánikova 1347, Mladá Boleslav, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 68 C 3114/2014-11 ze dne 24. 3. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V návrhu, který byl Ústavnímu soudu doručen dne 23. 11. 2015 a doplněn dne 18. 2. 2016, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 s odůvodněním, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod.
Napadeným rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 1 bylo stěžovateli jako žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni I-Xon, a. s., částku 32 417,62 Kč s příslušenstvím a náklady řízení ve výši 2 533,50 Kč. O existenci daného rozhodnutí se stěžovatel podle svých slov dověděl až dne 10. 9. 2015, kdy mu bylo doručeno vyrozumění o zahájení exekuce. Obvodnímu soudu pro Prahu 1 v návaznosti na to stěžovatel vytkl, že veškeré písemnosti v předmětném řízení doručoval v rozporu s ustanovením §46b písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění rozhodném (dále jen "o. s. ř."), na adresu Náměstí Dr. E. Beneše 555/6, Ostrava, na níž se však stěžovatel nezdržoval, neboť dne 29. 6. 2014 byl zadržen policejním orgánem a od 1. 7. 2014 se nacházel ve vazbě. V důsledku chybného postupu soudu nebyl stěžovatel o probíhajícím soudním řízení informován, a neměl tudíž možnost se k žalobě a předloženým důkazům žádným způsobem vyjádřit, což zapříčinilo porušení shora namítaného práva.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv stěžovatelů až v okamžiku, kdy již ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Jinými slovy, stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán; princip právního státu takové souběžné rozhodování obecně nepřipouští [srov. ale §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Právě z hlediska zásady subsidiarity ústavněprávního přezkumu proto v projednávané věci nelze opomenout existenci prostředků ochrany údajně dotčených práv již v řízení před obecnými soudy, jež stěžovateli poskytuje institut odvolání proti rozsudku obecného soudu, upravený v §201 a násl. o. s. ř. Měl-li stěžovatel za to, že mu napadené rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 nebylo řádně doručeno, mohl proti němu (v souladu s poučením soudu) podat odvolání, a to od okamžiku, kdy se o jeho existenci dozvěděl. Pochybení při doručování tohoto rozhodnutí by mělo za následek, že lhůta pro podání opravného prostředku vůbec nezačala běžet a rozhodnutí tedy nemohlo nabýt právní moci a vykonatelnosti, kterážto námitka je případně uplatnitelná i v návrhu na zastavení exekučního řízení.
Ze shora řečeného vyplývá, že stěžovatel dosud nevyčerpal všechny procesní prostředky, jež mu zákon k ochraně jeho práva ve výše uvedeném smyslu poskytuje. S ohledem na tuto skutečnost nutno považovat ústavní stížnost za "předčasnou", resp. za nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
V posuzované věci přitom není možný postup dle ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, v souladu s nímž Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele podle odst. 1 citovaného ustanovení, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. Daný postup by měl sledovat zejména ten účel, aby řešení otázky ústavní stížností nastolené dopadlo na širší okruh případů se znaky patřičné obecnosti, opakovatelnosti a neomezenosti konkrétním řízením; naplnění zmiňovaných podmínek však Ústavní soud v tomto případě neshledal.
Za daných okolností pak Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítnout jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Tento výsledek řízení o ústavní stížnosti předznamenává (negativně) i osud dalšího návrhu stěžovatele, jmenovitě návrhu na přiznání nákladů řízení (jak dle §62 odst. 4, tak dle §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), který byl rovněž odmítnut.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. února 2016
Tomáš Lichovník v. r.
soudce zpravodaj