ECLI:CZ:US:2016:4.US.3452.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3452/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Sládečka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Libuše Trousilové, zastoupené JUDr. Pavlem Turoňem, advokátem se sídlem Moskevská 66, 360 01 Karlovy Vary, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2015 č. j. 22 Cdo 2814/2015-382 a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 11. 2014 č. j. 15 Co 228/2014-351, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jejích práv garantovaných čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiloženého spisového materiálu, žalobou u Okresního soudu v Karlových Varech se stěžovatelka domáhala vydání rozsudku, jímž by bylo (mimo dalšího) zrušeno věcné břemeno, jemuž odpovídá právo na spoluužívání průchodu vlastníkem domu č. p. A1 v N. Rozsudkem č. j. 15 C 413/2010-81 ze dne 31. 3. 2014 Okresní soud v Karlových Varech žalobě v této části vyhověl a předmětné věcné břemeno zrušil (nalézací soud v téže věci rozhodoval již podruhé poté, co jeho původní rozsudek zrušil Krajský soud v Plzni).
V průběhu řízení bylo zjištěno, že věcné břemeno bylo zřízeno smlouvou z roku 1907 a sloužilo vlastníkům domu č. p. A1 k umožnění průchodu na zahradu, a to pod domem, který je nyní ve vlastnictví stěžovatelky. Okresní soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalovaní (vlastníci domu č. p. A1) při rekonstrukci své nemovitosti vybudovali vchod na zahradu ve vlastním domě. Tento vchod je podle názoru okresního soudu větší a vhodnější než průchod nemovitostí stěžovatelky. Tím podle soudu došlo ke změně poměrů ve smyslu §151p odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "starý občanský zákoník"). Vzhledem k tomu, že žalovaní průchod nemovitostí stěžovatelky využívají jen občas a že stěžovatelka potřebuje v místě průchodu vybudovat garáž, přičemž existence věcného břemene nepřispívá k dobrým vztahům mezi účastníky řízení, došel nalézací soud k závěru, že uvedená změna poměrů odůvodňuje zrušení věcného břemene.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajský soud v Plzni prvostupňové rozhodnutí změnil a stěžovatelčinu žalobu zamítl. Odvolací soud přihlédl k argumentu žalovaných, kteří namítli, že vchod z domu na zahradu existoval i před provedenou rekonstrukcí, což doložili nárysem domu č. p. A1a fotografiemi. Krajský soud na základě těchto důkazů došel k závěru, že předmětný vchod na zahradu skutečně existoval již před rekonstrukcí, byť byl v rámci rekonstrukce přebudován, díky čemuž nyní disponuje zádveřím a je k němu přímější přístup. Podle názoru krajského soudu však tyto změny nevyvolávají hrubý nepoměr mezi zatížením služebné věci a výhodou panujícího pozemku, neboť průchod nemovitostí stěžovatelky mohou žalovaní nadále využívat k účelům, pro které se nehodí původní ani současný vstup na zahradu z vlastního domu. Průchod nemovitostí stěžovatelky totiž podle krajského soudu žalovaným umožňuje, aby se při vstupu na zahradu vyhnuli průchodu obytnou částí svého domu. Soud prvního stupně se podle odvolacího soudu příliš zaměřil na rozměry průchodů, aniž by vzal v úvahu, že s obvyklým užíváním zahrady je spojeno např. i přenášení prachu, špíny či zápachu. Odvolací soud nepovažoval za relevantní stěžovatelčino přání vybudovat v místě průchodu garáž ani vliv existence břemene na vzájemné vztahy účastníků řízení.
Nejvyšší soud podané odvolání odmítl jako nepřípustné.
Stěžovatelka následně podala ústavní stížnost. V ní namítá, že věcné břemeno zcela ztratilo svůj původní smysl, neboť již předchozí majitel domu č. p. A1 průchod nemovitostí stěžovatelky prakticky nevyužíval, což platí i pro žalované. Podle stěžovatelky navíc důkaz výkresovou dokumentací z roku 1945 neprokazuje, že by vchod z domu č. p. A1 existoval již v době zřízení věcného břemene, jak dovodil krajský soud. Stěžovatelka nadto namítá, že změna poměrů je zřejmá již ze skutečnosti, že ke zřízení věcného břemene došlo před takřka 110 lety, během nichž se změnily společenské, ekonomické i technické podmínky a došlo k naprosté změně životního stylu, s čímž souvisí i změna funkce zahrad, které dříve plnily funkci hospodářskou, zatímco vedlejší účastníci nyní zahradu užívají k rekreačním účelům, k čemuž nepotřebují žádný speciální přístup. Poměry se změnily i s ohledem k věku stěžovatelky, která potřebuje mít k dispozici automobil, pročež je nezbytné v domě vybudovat garáž. Krajský soud se podle stěžovatelky řádně nezabýval tím, jaká újma by zrušením věcného břemene vznikla žalovaným, jinak by musel dojít k závěru, že žalovaným by ve skutečnosti zrušením věcného břemene vznikl prospěch, neboť přístup na svůj pozemek mají a navíc by za zrušené věcné břemeno získali nikoli nevýznamnou finanční náhradu. Naopak stěžovatelka je trvale omezena ve výkonu svého vlastnického práva. Tím tedy podle stěžovatelky vzniká hrubý nepoměr.
Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelčiny námitky lze rozdělit do dvou okruhů. V tom prvním stěžovatelka krajskému soudu vyčítá nedostatky v dokazování, neboť z provedených důkazů údajně nevyplývá, že by vchod na zahradu v domě č. p. A1 existoval již v době zřízení věcného břemene. V rámci druhého okruhu námitek stěžovatelka zpochybňuje úvahu krajského soudu stran naplnění podmínek pro zrušení věcného břemene ve smyslu §151p odst. 3 starého občanského zákoníku.
Ústavní soud ovšem není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak opakovaně ve své judikatuře zdůrazňuje, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavnímu soudu nepřísluší tuto jejich činnost nahrazovat, přičemž v tomto směru může korigovat pouze zjevné excesy. K takovým však v dané věci nedošlo.
Ústavní soud zejména neshledává porušení stěžovatelčiných základních práv, pokud krajský soud přijal jako důkaz dřívější existence vchodu do zahrady z domu č. p. A1 dokumentaci, která dle stěžovatelky pochází z roku 1945. Skutečnost, že ke zřízení věcného břemene došlo před více než sto lety, se totiž podle názoru Ústavního soudu nutně projevuje i v požadavcích, které jsou kladeny na řádné zjištění okolností zřízení věcného břemene. Nelze očekávat, že účastníci řízení budou mít k dispozici časově zcela odpovídající dokumenty prokazující či vyvracející jakékoli tvrzení, a to mimo jiné i proto, že věcné břemeno bylo zřízeno zcela jinými subjekty v době, kdy účastníci ještě ani nebyli na světě.
V dané věci navíc stěžovatelka původně tvrdila, že vchod z domu č. p. A1 byl zřízen v rámci nedávné rekonstrukce. Tento argument pak byl dokazováním soudu vyvrácen, neboť vchod byl znázorněn již na nákresech starých sedmdesát let. Za situace, kdy se tvrzení stěžovatelky ohledně zřízení vchodu ukázalo jako neodpovídající skutečnosti, kdy krajský soud měl k dispozici důkaz o existenci vchodu minimálně již ve čtyřicátých letech dvacátého stolení a kdy stěžovatelka neuvádí nic, co by nasvědčovalo tomu, že předmětný vchod byl vybudován až po zřízení věcného břemene, nelze podle názoru Ústavního soudu krajskému soudu vyčítat, pokud učinil závěr, že změna poměrů spočívá nikoli ve zřízení dříve neexistujícího vchodu do zahrady, nýbrž pouze v úpravě vchodu již dříve existujícího.
Pokud pak jde o otázku, zda v řízení zjištěné skutečnosti naplňují předpoklady pro zrušení věcného břemene podle §151p odst. 3 starého občanského zákoníku, krajský soud srozumitelně a logicky vysvětlil, které okolnosti považoval pro zjištění možné existence hrubého nepoměru mezi věcným břemenem a výhodou oprávněných (žalovaných) za nejdůležitější a proč tento nepoměr v dané věci neshledal. Za těchto okolností nelze po Ústavním soudu požadovat, aby závěry krajského soudu přehodnocoval, a to ani kdyby se s jeho hodnocením neztotožňoval.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2016
Jan Musil v. r.
předseda senátu