ECLI:CZ:US:2016:4.US.3458.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3458/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti J. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, zastoupeného JUDr. Tomášem Zejdou, advokátem se sídlem v Praze 10, Murmanská 1250/5, proti usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 24. září 2015, č. j. 11 To 69/2015-165, a Krajského soudu v Plzni ze dne 23. července 2015, č. j. 5 T 9/2010-145, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla narušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odstavce 2 a čl. 36 odstavce 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Výše uvedeným usnesením Krajského soudu v Plzni byla jako nedůvodná zamítnuta žádost stěžovatele o povolení obnovy řízení ve věci vedené u tohoto soudu, pod sp. zn. 4 T 25/95; napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze pak byla jako nedůvodná zamítnuta i jeho následná stížnost.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že jeho návrh na obnovu směřoval do výroku o trestu. Nalézací soud totiž při uložení trestu vycházel z poznatku, že resocializace stěžovatele je vyloučena, přitom, pokud by byla možnost nápravy obzvláště snížená, byla by naplněna podmínka pro uložení trestu odnětí svobody v rozsahu 15 až 25 let. Stěžovatel byl později při rozhodování o přeřazení do věznice s mírnějším režimem podroben novému znaleckému zkoumání, při němž byl shledán dílčí pozitivní výsledek resocializační snahy, což považuje stěžovatel za novou, dříve neznámou skutečnost. Krajský soud hodnotil tuto skutečnost jako nezpůsobilý důkaz, vrchní soud pak jako důkaz nový, přesto konstatoval, že výchozí závěry nalézacího soudu při udělení trestu vycházely z prognózy, že není možné dosíci nápravy trestem kratším než doživotním. Probíhá-li resocializace stěžovatele, musela být taková možnost predikovatelná již při původním rozhodování o trestu, byť jako snížená. Pokud tedy nalézací soud možnost resocializace pominul, ale současně připustil, že snížená možnost nápravy by nevedla k uložení doživotního trestu, jsou nové poznatky důkazem, který naplňuje požadavky na obnovu řízení; její nepovolení proto stěžovatel považuje za zásah do svých zaručených práv.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Krajského soudu v Plzni sp. zn. 5 T 9/2010, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), který je povolán zkoumat, zda napadeným postupem či rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele.
Obnova řízení je jakožto mimořádný opravný prostředek rozdělena do dvou kroků. První z nich, řízení o povolení obnovy, je založeno na zjištění, zda předložený návrh obsahuje takové důkazy, které jsou způsobilé změnit předchozí rozhodnutí - v opačném případě soud obnovu nepovolí. Jen pokud je obnova povolena, dochází k hodnocení věci ve světle nových důkazů.
Krajský soud v Plzni se návrhem stěžovatele důkladně zabýval; neshledal přitom v návrhu požadované novum, které by vedlo k povolení obnovy řízení. Uvedl, že předkládaný znalecký posudek je vyjádřením současné schopnosti resocializace a není možné jej považovat za důkaz, který je způsobilý zvrátit závěry, k nimž dospěl soud v roce 1998. Otázka nápravy je totiž vždy odhadem vývoje mnoha okolností, které mohou mít v budoucnu na odsouzeného vliv. V odůvodnění svého rozhodnutí dále krajský soud konstatoval, že i hmotné právo trestní připouští možnost jisté resocializace doživotně odsouzených; v opačném případě by totiž neexistovala možnost přeřazení do věznice mírnějšího typu (§57 odstavce 2 a 4 písmeno a) trestního zákoníku) či možnost podmíněného propuštění (§88 odstavec 5 trestního zákoníku). Stížnostní soud uvedl, že sdílí závěry krajského soudu o nedůvodnosti obnovy; podle znaleckého posudku vydaného 15 let po vyslovení závěru o nemožnosti resocializace stěžovatele bylo dosaženo jen dílčího pozitivního účinku, především v adaptaci na výkon trestu odnětí svobody, avšak při neměnné změně osobnostních vlastností stěžovatele. V daném případě tedy neexistuje důkaz, který by předchozí závěry soudů mohl jakkoliv moderovat.
V ústavní stížnosti stěžovatel jen zopakoval svůj názor na vliv nového posudku na dřívější rozhodnutí; fakt, že soudy tento jeho názor nesdílejí, však není zásahem do jeho zaručených práv. Soudy se návrhem na obnovu zabývaly v rozsahu dostatečném pro vyslovení závěru o jeho nedůvodnosti a rozhodnutí nevzešlo z řízení, které by bylo v rozporu s čl. 36 a následných Listiny. Soudy rozhodly v zákonných mezích a způsobem stanoveným zákonem (čl. 2 odstavec 2 Listiny), a proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odstavce 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl, jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu