ECLI:CZ:US:2016:4.US.3461.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3461/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti P. P., zastoupeného JUDr. Janem Juračkou, advokátem se sídlem Znojmo, Tovární 881/7, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 8. 2015 č. j. 3 To 254/2015-1747 a usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 15. 4. 2015 č. j. 17 T 174/2005-1718, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Okresního soudu ve Znojmě, jímž byl zamítnut jeho návrh na obnovu řízení, které bylo pravomocně skončeno rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 23. října 2006 č. j. 17 T 174/2005-1076, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 3. 5. 2007 sp. zn. 9 To 50/2007. Dále navrhuje zrušení označeného usnesení Krajského soudu v Brně, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti uvedenému usnesení Okresního soudu ve Znojmě, jakož i rozhodnutí obsahově navazujících na uvedená rozhodnutí.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel namítá, že napadená rozhodnutí trestních soudů neobsahují přesvědčivé a logické zdůvodnění toho, proč jím předložené důkazy neodůvodňují povolení obnovy řízení. Poukazuje na sérii konkrétních skutečností a důkazů, které i podrobně rozebírá, přičemž z nich vyvozuje, že jednoznačně vyvracejí jeho úmyslné zavinění ve vztahu k trestnému činu zpronevěry, za nějž byl odsouzen. Podle názoru stěžovatele proto byly jeho věci splněny všechny podmínky pro povolení obnovy řízení. Stěžovatel trestním soudům dále vytýká, že neprovedly všechny důkazy, které v řízení o povolení obnovy navrhoval. Ve svém doplnění ústavní stížnosti ze dne 3. 1. 2016 svá tvrzení podporuje též předložením výsledku vyšetření na polygrafu.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele a obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře již mnohokrát konstatoval, že mu nepřísluší nahrazovat závěry trestních soudů závěry svými a "přehodnocovat" hodnocení důkazů, k němuž trestní soudy dospěly. Pokud uvedený princip platí v řízení, při němž se posuzuje otázka viny a trestu, musí platit tím spíše v řízení o mimořádném opravném prostředku. I pro případ řízení o povolení obnovy řízení proto platí, že je na trestních soudech aby posoudily předložené důkazy a jejich právní relevanci (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 254/12).
Obnova řízení představuje mimořádný opravný prostředek, jenž znamená průlom do nezměnitelnosti a závaznosti pravomocných rozhodnutí vydaných v trestním řízení. Jeho účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních v případech, kdy tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Trestní soudy přitom nemohou bez dalšího nekriticky převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy, aniž by je hodnotily ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, na nichž byla založena původní skutková zjištění. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou tak způsobilé vyvolat následky předvídané v §278 trestního řádu (shodně např. usnesení sp. zn. III. ÚS 62/04 nebo I. ÚS 3022/11).
V projednávané věci se tak Ústavní soud soustředil na to, zda rozhodnutí trestních soudů, že v daném případě neexistují zákonem předpokládané důvody pro povolení obnovy řízení (§278 trestního řádu), neslo znaky libovůle, popř. založilo porušení práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem; pouze za těchto podmínek by totiž Ústavní soud mohl přistoupit ke kasačnímu zásahu.
O takovou situaci však v projednávaném případě nešlo. Značná část námitek stěžovatele směřuje proti tomu, jak trestní soudy postupovaly a rozhodovaly v původním řízení. Ústavní soud musí zdůraznit, že v řízení o obnově se nepřezkoumává zákonnost, správnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale posuzuje se výlučně otázka, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé ve spojení s důkazy již provedenými mohou odůvodnit jiné než původní pravomocné rozhodnutí o vině a trestu.
Okresní soud ve Znojmě v odůvodnění napadeného usnesení podrobně a logicky vysvětlil, proč provedené důkazy hodnotil jako nezpůsobilé odůvodnit povolení obnovy řízení. Zásadní se v tomto směru jeví výpověď svědka Zdeňka Vidocqua, kterou soud pozorně analyzoval (č. l. 16-17), přičemž poukázal na důležité rozpory s některými dalšími důkazy i s výpovědí stěžovatele, načež ji hodnotil jako nevěrohodnou. Podobně přesvědčivě se Okresní soud ve Znojmě vypořádal i s dalšími tvrzeními stěžovatele a provedenými důkazy.
Jestliže stěžovatel poukazuje na to, že v řízení nebylo vyhověno všem jeho návrhům na doplnění dokazování, musí Ústavní soud připomenout, že především nalézacímu soudu přísluší rozhodovat, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. Do hodnocení provedených důkazů trestními soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického, a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého (řádného) procesu odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně, dostatečně a srozumitelně odůvodněny (viz např. rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 219/03 či IV. ÚS 570/03).
Ani v tomto směru nemá Ústavní soud žádný důvod cokoli trestním soudům vytýkat. Okresní soud ve Znojmě totiž v napadeném usnesení dostatečně a srozumitelně vysvětlil, proč nepovažoval za potřebné provádět všechny důkazy navrhované stěžovatelem.
Ústavní soud má tedy za to, že trestní soudy dostatečně odůvodnily svůj závěr, že v posuzované věci nebyly splněny podmínky pro povolení obnovy řízení, a postup a úvahy těchto soudů považuje za logické a ústavně konformní.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. února 2016
JUDr. Jaromír Jirsa
předseda senátu