ECLI:CZ:US:2016:4.US.3483.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3483/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti CZT a. s. se sídlem v Čáslavi, Lísková 1513, zastoupené JUDr. Jiřím Vaníčkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Šaldova 34/466, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 10. 2015, č. j. 2 Afs 140/2015-70, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2015, č. j. 9 Af 46/2011-55, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 3. 2015, č. j. 9 Af 46/2011-55, zamítl žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí Generálního ředitelství cel ze dne 21. 4. 2011, č. j. 7936-2/2011-900000-302, o odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí Celního ředitelství Hradec Králové ze dne 18. 1. 2011, č. j. 632/2011-060100-23, kterým byla zamítnuta její žádost o zaplacení úroků z přeplatku na zajištění spotřební daně ohledně stěžovatelkou provozovaného daňového skladu tabákových výrobků. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 21. 10. 2015, č. j. 2 Afs 140/2015-70, zamítl kasační stížnost stěžovatelky proti rozsudku městského soudu.
Proti rozsudkům kasačního a přezkumného soudu se stěžovatelka brání ústavní stížností doručenou dne 27. 11. 2015 a navrhuje, aby Ústavní soud rozhodnutí zrušil. Obsahem argumentace namítá zásah do vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 a do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jakož i navazujících ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Zásah spatřuje v závěru správních soudů, že se měla primárně bránit proti podkladovému rozhodnutí o výši zajištění, které však bylo správcem daně dodatečně sníženo, a nebyl proto důvod se proti jeho postupu bránit.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatelka je v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zastoupena advokátem; rovněž není stížnost nepřípustná podle §75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti; vedení vlastního řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu věci, jakož i výklad a aplikace práva na daný případ náleží obecným soudům. Pro přezkum Ústavním soudem je určující dodržení ústavního rámce jejich rozhodovací činnosti - žádné vybočení z tohoto rámce Ústavní soud neshledal.
Obecné soudy se s nárokem stěžovatelky na úroky z přeplatku na zajištění spotřební daně vypořádaly ústavně konformním způsobem. Vyšly z okolností věci, relevantních ustanovení právních předpisů a dospěly k závěru, že v jejím případě zjevně nebyly naplněny podmínky pro vyplacení úroku z neoprávněného jednání správce daně podle §254 odst. 1 a navazujících ustanovení zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu.
Na ústavnosti rozhodnutí obecných soudů nemůže nic změnit ani druhá linie odůvodnění, proti které stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí především. Kasační soud logicky konsekventně vyložil, že se měla primárně bránit proti podkladovému rozhodnutí správce daně o stanovení (nepřiměřeně vysoké) výše zajištění i poté, co bylo vyhověno její opakované žádosti a zajištění dodatečně sníženo, aniž by však došlo ke zrušení původního rozhodnutí, kterým bylo pro předcházející období stanoveno zajištění vyšší.
Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu