ECLI:CZ:US:2016:4.US.3499.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3499/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti 1. Ing. Jana Hybše a 2. Václava Hybše, oba zastoupeni JUDr. Jiřím Nykodýmem, advokátem se sídlem 17. listopadu 230/19, Říčany, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015 č. j. 30 Cdo 2371/2015-216 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2014 č. j. 55 Co 489/2013-189, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem, vedeném mezi stěžovateli a jejich sestrou (jako žalobkyní), bylo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. 4. 2009 podílové spoluvlastnictví zrušeno a nemovitosti přikázány do podílového spoluvlastnictví stěžovatelů oproti vyplacení náhrady jejich sestře. Městský soud v Praze toto rozhodnutí rozsudkem ze dne 7. 1. 2010 změnil a vypořádání upravil tak, že výlučným vlastníkem nemovitostí se stane sestra stěžovatelů. Nejvyšší soud vyhověl dovolání stěžovatelů, rozsudkem ze dne 5. 3. 2012 rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc byla posléze vrácena zpět soudu první instance. V mezidobí mezi podáním dovolání a rozhodnutím o něm sestra stěžovatelů předmětné nemovitosti prodala.
Stěžovatelé se proto žalobou domáhali určení, že oni a jejich sestra jsou každý v rozsahu ideální jedné třetiny podílovými spoluvlastníky předmětných nemovitostí. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 11. 7. 2013 č. j. 25C 176/2012-92 žalobu zamítl jednak pro nesprávné vymezení účastenství v žalobě, kdy sestra stěžovatelů byla pouze v postavení vedlejšího účastníka řízení na straně v katastru nemovitostí zapsaných spoluvlastníků nemovitostí, a dále neshledal kupní smlouvu neplatnou a ani v rozporu s dobrými mravy.
Městský soud v Praze při jednání dne 7. 5. 2014 vyhlásil rozsudek potvrzující rozhodnutí soudu prvního stupně. Stěžovatelé téhož dne vzali žalobu zpět a navrhli zastavení řízení. Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. 5. 2014 zrušil prvoinstanční rozsudek a řízení zastavil (svůj vyhlášený rozsudek nezrušil). Nejvyšší soud k dovolání žalovaných usnesením ze dne 22. 10. 2014 č. j. 30 Cdo 3601/2014-179 usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. V odůvodnění uvedl, že na věc je třeba aplikovat ustanovení §156 odst. 3 o. s. ř., podle něhož jakmile soud vyhlásí rozsudek, je jím vázán, a dále ustanovení §222a o. s. ř., podle něhož lze vzít žalobu v průběhu odvolacího řízení zpět jen do vyhlášení rozhodnutí, kterým se řízení končí. V odůvodnění rozhodnutí odkázal na usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2146/11 souladné s jeho názorem.
Městský soud v Praze následně vydal rozsudek vyhlášený při jednání dne 7. 5. 2014, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu stěžovatelů. V odůvodnění rozsudku se o zpětvzetí návrhu nezmínil. Usnesením ze dne 7. 1. 2015 pak rozhodl o povinnosti stěžovatelů zaplatit náklady dovolacího řízení s tím, že není možné akceptovat procesní vyjádření stěžovatelů ze dne 12. 11. 2014, aby věc byla vrácena soudu prvního stupně, neboť je vázán závazným právním názorem dovolacího soudu. Dovolání stěžovatelů proti rozsudku městského soudu ze dne 7. 5. 2014 Nejvyšší soud odmítl ústavní stížností napadeným usnesením, neboť stěžovatelé nevymezili žádné ze čtyř kritérií taxativně vymezených v §237 o. s. ř., a dovolání tak trpí vadou, pro niž nelze v řízení pokračovat.
Ústavní soud dodává, že jak ověřil z připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 6 Co 368/2007, řízení o vypořádání spoluvlastnictví, které bylo přerušeno usnesením ze dne 15. 5. 2013 do doby rozhodnutí o určovací žalobě, bylo usnesením ze dne 10. 9. 2015 č. j. 6 C 368/2007-577 zastaveno, neboť žalobkyně za situace, kdy spoluvlastnictví již netrvalo, vzala žalobu v plném rozsahu zpět.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že v dané věci nemělo být postupováno podle speciálního ustanovení §222a o. s. ř., které upravuje postup při zpětvzetí návrhu jen během odvolacího řízení, tedy od podání odvolání do vydání rozhodnutí o něm. Odvolací soud může o zpětvzetí rozhodovat pouze tehdy, došlo-li k němu předtím, než sám rozhodl. Pokud již rozhodl, a bylo tak vydáno rozhodnutí, kterým se sice řízení končí, ale které dosud nenabylo právní moci, je možné postupovat podle §96 odst. 2 o. s. ř.
Městský soud v Praze řádně - tj. ještě před nabytím právní moci rozhodnutí - učiněné zpětvzetí žaloby nereflektoval. Založil tak překážku věci pravomocně rozhodnuté, čímž stěžovatelům znemožnil podat ve věci novou určovací žalobu, kde bude účastenství vymezeno správně, a bude proto možno rozhodnout o žalobě z věcných důvodů. Chybný procesní postup nelze podle stěžovatelů relativizovat ani tím, že Městský soud v Praze předmětný rozsudek vydal v návaznosti na závazný právní názor Nejvyššího soudu. Dále namítají, že se napadený rozsudek odvolacího soudu v odůvodnění rozhodnutí s otázkou účinnosti zpětvzetí nijak nevypořádává.
Stěžovatelé rovněž nesouhlasí s tím, že ve svém dovolání nevymezili jeho přípustnost, neboť z obsahu dovolání je evidentní, že přípustnost dovozovali z toho, že interpretace institutu zpětvzetí, provedená v předchozím rozhodnutí dovolacího soudu, měla být vyřešena jinak, přičemž nyní napadené rozhodnutí odvolacího soudu postrádalo k této otázce jakoukoliv argumentaci.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelů i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud předně konstatuje, že odvolací soud poté, co Nejvyšší soud zrušil jeho usnesení o zastavení řízení, fakticky vyhotovil svůj již vyhlášený rozsudek. Ve věci tedy rozhodl meritorně, kdy shodně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že předmětná kupní smlouva není neplatná ani v rozporu s dobrými mravy a navíc v žalobě bylo nesprávně vymezeno účastenství. Vůči tomuto meritornímu rozhodnutí (napadenému ústavní stížností) stěžovatelé v ústavní stížnosti žádné námitky nevznáší a neuplatňují žádnou ústavněprávní argumentaci.
Stěžovatelé se prakticky domáhají zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a následného zastavení řízení, aby mohli znovu, poté, co je jim znám konečný názor nalézacího a odvolacího soudu, lépe formulovat svou žalobu a dosáhnout nového projednání věci.
Ústavní soud cítí určité výhrady proti shora popsanému procesnímu postupu odvolacího soudu v souvislosti s rozhodováním o zpětvzetí návrhu stěžovatelů, a to jak před kasačním rozhodnutím dovolacího soudu, tak i po jeho rozhodnutí, stejně jako vůči závěrům rozhodnutí Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3601/2014-179, byť podloženým odkazem na usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2146/11. V tomto konkrétním případě však dospěl k závěru, že procesní pochybení odvolacího soudu nedosahují svou intenzitou ústavněprávní relevance.
Ústavní soud připomíná, že v řadě předchozích rozhodnutí uvedl, že jeho úkol spočívá v posouzení, zda dané řízení bylo spravedlivé jako celek a zda vedlo ke spravedlivému výsledku, a to ve vztahu ke všem účastníkům (např. sp. zn. III. ÚS 796/08, IV. ÚS 2091/08, II. ÚS 800/12, II. ÚS 1723/12, III. ÚS 417/15). V tomto směru řízení ani jeho výsledek pochybnosti nevyvolal.
Podstatou sporu o určení spoluvlastnictví k nemovitostem, jenž vyústil v ústavní stížností napadené rozhodnutí, bylo posouzení platnosti kupní smlouvy uzavřené sestrou stěžovatelů s kupujícími. Soudy po velmi důkladném a podrobném dokazování dospěly k závěru, že žalovaní učinili právní úkon ve formě koupě nemovitostí za zcela běžných okolností a běžným způsobem po předchozí dohodě stran po vypracování znaleckého posudku na ocenění nemovitostí. V řízení bylo zjištěno, že žalovaní sice věděli o předchozím soudním sporu, ten však byl v době prodeje téměř 2 roky pravomocně ukončen. Nebylo shledáno, že by byli kýmkoliv informováni o probíhajícím dovolacím řízení u Nejvyššího soudu, tuto informaci nemohli nabýt ani z veřejně dostupných státem vedených evidencí. Soudy proto konstatovaly, že předmětná kupní smlouva není neplatná a vlastnické právo žalovaných tak bylo nabyto v souladu s právním předpisem v dobré víře a je nezpochybnitelné. Ústavní soud neshledává důvod z ústavního hlediska řádně odůvodněné závěry přijaté nalézacím a odvolacím soudem jakkoliv zpochybňovat.
Za dané situace proto Ústavní soud ani nemá za to, že by ze strany soudů došlo k odepření spravedlnosti tím, že stěžovatelům v důsledku postupu odvolacího soudu nebylo umožněno, aby řízení bylo znovu zahájeno a věc byla opětovně projednána. Žaloba stěžovatelů o určení neplatnosti kupní smlouvy byla podána se zájmem dosáhnout autoritativního soudního rozhodnutí ve věci, přičemž tohoto rozhodnutí bylo v řízení dosaženo, ač pro stěžovatele s nepříznivým výsledkem. Ústavní soud ani nemohl přehlédnout, že právní názor soudu na otázku vymezení účastenství byl stěžovatelům znám již z prvostupňového rozhodnutí. Stěžovatelé i jejich právní zástupce byli osobně přítomni při jednání odvolacího soudu konaném dne 7. 5. 2014, přesto vzali návrh zpět až po vynesení rozsudku odvolacího soudu.
Ústavní soud pro úplnost uvádí, že za dané procesní situace nelze Nejvyššímu soudu vytýkat, že odvolání stěžovatelů, směřující proti meritornímu rozhodnutí odvolacího soudu, jehož argumentace však byla postavena pouze na stěžovateli tvrzené nesprávnosti předchozího kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3601/2014 ve věci, posoudil jako odvolání, které trpí vadou, pro niž nelze v řízení pokračovat.
Ústavní soud uzavírá, že stěžovatelům se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod v intenzitě vyžadující zrušení napadených rozhodnutí doložit nezdařilo.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2016
JUDr. Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu