ECLI:CZ:US:2016:4.US.3505.16.1
sp. zn. IV. ÚS 3505/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti R. B., t. č. Vazební věznice Ostrava, zastoupeného Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem se sídlem Josefa Skupy 1639/21, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 8. 2016 č. j. 4 To 196/2016-61 a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 3. 5. 2016 č. j. 0 PP 54/2016-37, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Okresního soudu v Ostravě, kterým byla zamítnuta jeho žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, a označené usnesení Krajského soudu v Ostravě, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti uvedenému usnesení Okresního soudu v Ostravě.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle popisuje svůj zdravotní stav, konkrétně zejména důsledky roztroušené sklerózy, která u něj byla diagnostikována. Poukazuje na to, že je upoután na invalidní vozík, že dochází k postupnému zhoršování jeho zdravotního stavu a že mu ve výkonu trestu nelze zabezpečit odpovídající lékařskou péči srovnatelnou s péčí poskytovanou civilním lékařským zařízením. Stěžovatel má za to, že v důsledku svého velmi špatného zdravotního stavu nehrozí, že by v budoucnu nežil řádným životem.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele a obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vymezil limity ústavněprávního přezkumu rozhodování trestních soudů o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle ustanovení §88 trestního zákoníku (viz např. rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 175/2000, III. ÚS 284/01, III. ÚS 1280/08, III. ÚS 458/09 či III. ÚS 338/10). Zdůraznil, že podmíněné propuštění je mimořádným prostředkem, který dává soudu možnost za stanovených podmínek odsouzeného podmíněně propustit z výkonu trestu odnětí svobody. Podmíněné propuštění přitom představuje možnost, neexistuje (ani podústavní) subjektivní právo odsouzeného na podmíněné propuštění. Posuzování účelnosti využití tohoto institutu přísluší soudu, který je zákonem povolán ke zhodnocení relevantních okolností, mezi něž lze řadit jak prokázání polepšení odsouzeného, tak i důvodný předpoklad, že odsouzený povede na svobodě řádný život a jeho chování nevyvolává obavy z recidivy trestné činnosti.
Z hlediska ústavněprávního přezkumu je proto otázka, zda došlo ke splnění zákonných podmínek pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, plně věcí úvahy příslušného trestního soudu. Ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít pouze za situace, kdy by napadené rozhodnutí bylo projevem zjevné interpretační libovůle, výrazem faktického omylu nebo pokud by jeho odůvodnění bylo zatíženo závažnými logickými rozpory. Takové pochybení však Ústavní soud neshledal.
Stěžovatel svou argumentaci zakládá výhradně na svém špatném zdravotním stavu, který je podle jeho mínění dostatečnou garancí, že v budoucnu vlastně nemá jinou možnost, než vést řádný život. Ústavní soud však v této souvislosti opět připomíná svou judikaturu, z níž jasně vyplývá, že zdravotní důvody samy o sobě nemohou být důvodem propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3746/15, II. ÚS 2405/15 či III. ÚS 3621/15). K řešení zdravotních problémů osoby, jež se nachází ve výkonu trestu odnětí svobody, slouží jiné zákonné instituty, zejména přerušení výkonu trestu podle §325 trestního řádu, popř. upuštění od výkonu zbytku trestu odnětí svobody podle §327 odst. 3 trestního řádu.
V posuzované věci Ústavní soud považuje za rozhodující, že trestní soudy náležitě odůvodnily svůj závěr, že nebyly splněny zákonem předpokládané podmínky pro podmíněné propuštění stěžovatele. Okresní soud v Ostravě ve svém rozhodnutí důkladně zhodnotil všechny relevantní skutečnosti. Poukázal na to, že stěžovatel byl do výkonu trestu dodán policií, neboť na výzvu soudu nenastoupil výkon trestu dobrovolně. Soud připomenul taktéž několikanásobné předchozí odsouzení stěžovatele pro trestnou činnost, přičemž mu byly ukládány jak tresty nespojené s odnětím svobody, tak i nepodmíněný trest odnětí svobody. Nemalý význam lze přikládat skutečnosti, že stěžovatel již byl v minulosti (v rámci jednoho z předchozích odsouzení) podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody a ve zkušební době páchal další trestnou činnost. Okresní soud v Ostravě konečně přihlédnul i k tomu, že stěžovatel své tvrzení, že trestnou činnost v budoucnu již páchat nebude, neodvíjí od své nápravy a pochopení závadnosti svého předchozího jednání, ale dovozuje tak výhradně na základě zdravotních důvodů.
Ústavní soud považuje tyto úvahy za zcela racionální a opodstatněné, odůvodnění napadených rozhodnutí pak za dostatečná a srozumitelná.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2016
JUDr. Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu