ECLI:CZ:US:2016:4.US.3507.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3507/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: CZECH PRECISION FORGE, a. s., se sídlem Tylova 1/57, Plzeň, zastoupené advokátem Mgr. Janem Legou, Ph.D. se sídlem Lochotínská 18, Plzeň, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 9. 2015, č. j. 2 As 123/2015-35, a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 3. 2015, č. j. 30 A 35/2014-75, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Rozhodnutím Oblastního inspektorátu práce pro Plzeňský a Karlovarský kraj ze dne 19. 3. 2012, č. j. 2270/6.30/12/14.3, byla stěžovatelce uložena pokuta ve výši 220.000,- Kč a povinnost k náhradě nákladů správního řízení ve výši 1.000,- Kč. Stěžovatelka byla citovaným rozhodnutím oblastního inspektorátu uznána vinnou ze spáchání správního deliktu podle §30 odst. 1 písm. e) zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o inspekci práce"), porušením ustanovení §102 odst. 3 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále jen "zákoník práce"), správního deliktu podle §30 odst. 1 písm. o) zákona o inspekci práce, porušením §105 odst. 5 zákoníku práce a správního deliktu podle §30 odst. 1 písm. r) zákona o inspekci práce, porušením §4 odst. 1 písm. a) zákona č. 309/2006 Sb., o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ve znění pozdějších předpisů, a porušením §3 odst. 1 písm. r) nařízení vlády č. 378/2001 Sb., kterým se stanoví bližší požadavky na bezpečný provoz a používání strojů, technických zařízení, přístrojů a nářadí.
Uvedených správních deliktů se měla stěžovatelka dopustit v souvislosti s provozem kovárny s mj. protiběžným vzduchem ovládaným bucharem, na němž provádí tzv. zápustkové kování. K tomu, aby oba díly zápustky na sebe úderem bucharu správně dosedly, slouží u stěžovatele vodicí kolíky. Dne 23. 7. 2011 se jeden z vodicích kolíků zápustky od ní oddělil a odlétl směrem k manipulátoru, prorazil ochranný kryt manipulátoru a zasáhl řidiče tak, že ten na následky zranění zemřel.
Odvolání stěžovatelky Státní úřad inspektorátu práce rozhodnutím ze dne 16. 7. 2012, č. j. 1806/1.30/12/14.3, zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. V záhlaví uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni byla zamítnuta správní žaloba stěžovatelky a následně byla napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta i její kasační stížnost.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvedla, že se žádného správního deliktu nedopustila, což vyplývá ze skutkových zjištění učiněných v řízení před správními orgány i správními soudy. Právní názory vyslovené v napadených rozhodnutích správních soudů nemají podle stěžovatelky oporu ve skutkových zjištěních a představují extrémní nesoulad a případ libovůle rozhodujících soudů jakožto porušení ústavně chráněného práva na spravedlivý proces a v důsledku toho i práva vlastnit majetek.
Stěžovatelka své námitky vznáší v souvislosti s jednotlivými shora uvedenými skutkovými podstatami správních deliktů, jejichž spácháním byla uznána vinnou. Jelikož je stěžovatelce tato její předestřená argumentace nepochybně známa, netřeba ji v podrobnostech rekapitulovat.
II.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit napadená rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Ústavní soud nepokládá rozhodnutí orgánů veřejné moci za ústavně nekonformní, když z jejich odůvodnění naprosto zřetelně vyplývá, z jakých skutečností vycházely i jak se vypořádaly s námitkami stěžovatelky. Ústavní soud je rovněž nucen konstatovat, že ústavní stížnost je toliko opakováním argumentů, resp. polemikou se správními orgány i správními soudy, s níž se především Nejvyšší správní soud již ústavně konformním způsobem a dostatečně podrobně vypořádal.
Nelze totiž přehlédnout, že námitky nyní předestřené v ústavní stížnosti se netýkají otázky porušení ústavního pořádku napadenými rozhodnutími či postupem v řízení, z nichž vzešla, nýbrž v zásadě jsou toliko nesouhlasem se skutkovým a právním hodnocením případu. Nejvyšší správní soud se přitom s týmiž argumenty podrobně a přesvědčivě vypořádal.
Pokud jde o námitku nespáchání deliktu podle §30 odst. 1 písm. e) zákona o inspekci práce, Nejvyšší správní soud v bodech 35 až 43 zevrubně vyložil, proč výslovné neuvedení konkrétního významného rizika "odletující části poškozeného zařízení" ve vnitřním předpisu stěžovatelky, popisujícím rizika a činnosti, které se u stěžovatelky provádějí, bylo porušením §102 odst. 3 zákoníku práce.
Dále v bodech 44 až 53 se Nejvyšší správní soud vypořádal s námitkami stěžovatelky o nespáchání deliktu podle §30 odst. 1 písm. o) zákona o inspekci práce. Na tomto místě (bod 52) Nejvyšší správní soud uvedl, že odpovědnost stěžovatelky podle citovaného ustanovení zákona o inspekci práce je svou povahou blízká odpovědnosti za výsledek; následek, k němuž došlo u řidiče manipulátoru, byl představitelný, i když v souhře všech nepříznivých okolností značně nepravděpodobný, a tedy bylo možno jej identifikovat jako možný a snažit se hledat prostředky k jeho eliminaci. Nejvyšší správní soud v této souvislosti poukázal na to, že stěžovatelka takové prostředky také nakonec (ve světle zkušenosti, kterou učinila v posuzovaném případě) nalezla, a sice v tom, že nyní při kování řidič manipulátoru a ani další osoby nejsou přítomny v zóně vymezené poblíž bucharu, kde by je mohl odlétnutý kolík zasáhnout.
Konečně v odstavcích 54 až 61 se kasační soud vypořádal s námitkou nespáchání deliktu podle §30 odst. 1 písm. r) zákona o inspekci práce, ke které učinil závěr (bod 59), že se stěžovatelka nepochybně v nejlepším úmyslu snažila eliminovat riziko odlétajících částí vodicích kolíků zápustky bucharu tím, že na kryt manipulátoru po úrazu v roce 2008 nainstalovala bezpečnostní sklo. Takovéto opatření by však pravděpodobně chránilo řidiče manipulátoru jen v případě, že by kinetická energie vymrštěného kolíku byla srovnatelná s tou, jakou měl kolík v případě úrazu v roce 2008. V případě úrazu v nyní posuzovaném případě měl však kolík zjevně vyšší kinetickou energii, takže prorazil i toto bezpečnostní sklo, a i poté byl schopen natolik destruovat tělo řidiče manipulátoru, že to vedlo k jeho smrti. Je tedy zjevné, že přijaté opatření bylo objektivně neúčinné, jakkoli vycházelo z tehdejších zkušeností stěžovatelky o tom, jak silný náraz kolíku do krytu manipulátoru si lze představit.
Ústavní soud na tomto výkladu ničeho ústavně nekonformního neshledává, a proto nemohl výtkám stěžovatelky přisvědčit. V podrobnostech proto lze na zevrubné odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu zcela odkázat.
Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2016
Jan Musil v. r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu