ECLI:CZ:US:2016:4.US.3518.16.1
sp. zn. IV. ÚS 3518/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Alexandra Komárka, zastoupeným JUDr. Václavem Bubeníkem, advokátem se sídlem Cihlářova 4, Moravská Třebová, proti rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje ze dne 11. 3. 2015 č. j. KrÚ 16244/ODSH/2015/Sv, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 18. 1. 2016 č. j. 52 A 46/2015-56 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 8. 2016 č. j. 6 As 19/2016-24, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou, jakož i jinak formálně bezvadnou ústavní stížností, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, kterým byla zamítnuta kasační stížnost proti v záhlaví označenému rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jakož i zrušení tohoto rozhodnutí. Stěžovatel se dále domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí správního orgánu, které bylo předmětem soudního přezkumu. Stěžovatel tvrdí, že uvedenými rozhodnutími správních orgánů a správních soudů došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 11, čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 96 odst. 1 Ústavy. K tomu mělo podle stěžovatele dojít v důsledku nenaplnění formálních ani materiálních záruk spravedlivého soudního řízení a nepřesvědčivého odůvodnění napadeného správního rozhodnutí, jakožto záruky vyloučení libovůle orgánů veřejné moci.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Obecní úřad Březinky vydal dne 14. 11. 2014 rozhodnutí č. j. 045/2012/VYK-5, že na v něm vymezených pozemcích existuje veřejná účelová komunikace ve smyslu §7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 13/1997 Sb."). Prvostupňový správní orgán stěžovateli dále nařídil, aby podle §29 zákona č. 13/1997 Sb. neprodleně odstranil zábrany, které umístil v prostoru veřejně přístupné účelové komunikace, a tu nejpozději do 30 dnů od právní moci rozhodnutí opětovně zprůjezdnil. Proti rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které Krajský úřad Pardubického kraje zamítl. Rozhodnutí o odvolání napadl stěžovatel žalobou u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, který ji jako nedůvodnou zamítl. Nejvyšší správní soud následně zamítl kasační stížnost.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud konstatuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, náleží soudům ve věcech civilních, trestních i správních. A právě Nejvyššímu správnímu soudu přísluší výklad zákonodárství z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud
cítí - s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení - být oprávněn výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02). Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu (srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí ve výše vymezeném rozsahu, avšak zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal.
Ústavní stížnost v podstatě představuje opakující se polemiku se závěry správních orgánů a následně správních soudů. Podstata argumentace stěžovatele tkví v jeho nesouhlasu s naplněním podmínek vzniku veřejně přístupné účelové komunikace podle zákona č. 13/1997 Sb. Ústavní soud však považuje zjištěný skutkový stav za dostatečný a jeho právní posouzení provedené správními soudy za logické, úplné a přesvědčivé. Ústavní soud v této souvislosti připomíná argumentaci, v níž oba správní soudy věnovaly dostatečnou pozornost vysvětlení významu a cíle relevantní právní úpravy týkající se účelových komunikací. Správní soudy přesvědčivě a ústavně konformně vypořádaly všechny námitky stěžovatele, které však stěžovatel opětovně vznáší v ústavní stížnosti.
Oba soudy se zejména zabývaly naplněním znaků veřejně přístupné účelové komunikace, které byly dovozeny soudní judikaturou, tj. souhlasem vlastníka s veřejným užíváním a nutnou a ničím nenahraditelnou komunikační potřebou. Ústavní soud akceptuje v obecné rovině názor Nejvyššího správního soudu, že souhlas vlastníka cesty, popř. pozemku, nemusí být výslovný, postačí i mlčky udělený (konkludentní), tedy projevený tím, že vlastník veřejnosti v užívání cesty nijak nebránil. Ústavní soud se ztotožňuje s názorem Nejvyššího správního soudu, že souhlas byl založen konkludentně, neboť stěžovatel měl vědět, že na jeho pozemku se nachází cesta užívaná jako účelová komunikace, a po dobu 8 let od nabytí pozemku se tomu aktivně nebránil.
Jak Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, tak následně i Nejvyšší správní soud, postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně, srozumitelně a úplně odůvodnily, a to včetně odkazů na předchozí judikaturu správních soudů (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 5 As 20/2003-64, 6 Ans 2/2007-128, 1 As 32/2012-42; vše dostupné na http://www.nssoud.cz), ale též soudů civilních (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1868/2000) i soudu zdejšího (srov. nálezy sp. zn. II. ÚS 268/06 a III. ÚS 2942/10).
Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, není možné vykládat tak, že by se stěžovateli garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jeho představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatel se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2016
JUDr. Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu