ECLI:CZ:US:2016:4.US.3550.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3550/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Ing. Vlastimila Jánského, zastoupeného JUDr. Petrem Holým, advokátem se sídlem Praha, Na Kozačce 1289/7, proti rozhodnutím zástupce náčelníka Generálního štábu - ředitele Společného operačního centra Ministerstva obrany ze dne 21. 11. 2013 č. j. MOCR 40665-2/2013-1160 a náčelníka Generálního štábu Armády České republiky ze dne 4. 3. 2014 č. j. MOCR 40665-4/2013-1304, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2014 sp. zn. 9 Ad 11/2014 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 10. 2015 sp. zn. 3 As 262/2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi došlo k narušení principu právní jistoty a zákazu diskriminace.
Ze spisového materiálu vyplývá, že stěžovatel požádal u žalovaného - náčelníka Generálního štábu Armády České republiky - o zaplacení zvláštního příplatku ve výši 46 964,- USD s příslušenstvím, na který měl stěžovateli vzniknout nárok v souvislosti s jeho působením v zahraniční misi vojenského pozorovatele v Iráku a Chorvatsku v době od 2. 11. 1995 do 20. 12. 1996 a od 5. 1. 1999 do 10. 1. 2000. Stěžovatel uplatnil tento nárok zpětně poté, co ministr obrany rozhodnutím ze dne 5. 8. 2004 č. j. 10161/2004-8764 přehodnotil dosavadní stanovisko a zaujal názor, že zvláštní příplatek náleží i vojenským pozorovatelům. Žalovaný stěžovateli vyplatil příplatek pouze za období, které následovalo po 1. 12. 1999, ve zbytku neformálně vznesl námitku promlčení. Stěžovatel se domáhal zaplacení výše uvedené částky u Obvodního soudu pro Prahu 4, který usnesením ze dne 26. 4. 2012 č. j. 19 C 53/2006-27 řízení zastavil a věc postoupil ministru obrany, neboť dospěl k závěru, že se jedná o věc služebního poměru, o níž nemá pravomoc rozhodnout. Zástupce náčelníka Generálního štábu - ředitel Společného operačního centra Ministerstva obrany (tj. služební orgán I. stupně) žádost stěžovatele zamítl s odůvodněním, že ji podal po uplynutí tříleté promlčení doby a došlo tak k promlčení nároku. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které bylo rozhodnutím náčelníka Generálního štábu Armády České republiky ze dne 4. 3. 2014 zamítnuto. Rozhodnutí odvolacího správního orgánu napadl stěžovatel správní žalobou, kterou Městský soud v Praze zamítl. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud zamítl.
Podle stěžovatele napadenými rozhodnutími došlo k nabourání principu právní jistoty, neboť stěžovatel jednal s důvěrou v příslušný orgán státu a akceptoval oficiální výklad zákona č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech, ve znění pozdějších přepisů (dále jen "zákon o platu"), o kterém neměl důvod pochybovat. Pokud se později oficiální výklad změnil a s touto změnou byla zároveň uplatňována námitka promlčení stěžovatelem dodatečně vznesených nároků, je všemi napadenými rozhodnutími porušován princip právní jistoty a Ústavním soudem deklarovaný princip transparentní a předvídatelné shody mezi deklarovaným pravidlem a postupem orgánů veřejné moci. Stěžovatel v této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 520/06. Stěžovatel má dále za to, že v důsledku původního výkladu zákona o platu a pak uplatněné námitky promlčení došlo ze strany státu k vědomé diskriminaci určité skupiny osob ve služebním poměru, neboť vznikla skupina vojenských pozorovatelů, kterým přípatek vyplacen byl, zatímco jiným vojenským pozorovatelům příplatek vyplacen nebyl. Uplatněním námitky promlčení orgány veřejné moci došlo podle stěžovatele i k narušení rovnosti ve vztahu k důstojnosti vojáků sloužících v zahraničních misích.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především připomíná, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i přezkoumávání jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí ostatních soudů (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1216/13). Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak správních soudů. Je to právě Nejvyšší správní soud, jemuž přísluší výklad zákonodárství z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02).
Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí ve výše vymezeném rozsahu, avšak zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal.
Z napadených rozhodnutí je patrné, že správní orgány i soudy se věcí řádně zabývaly. Zejména pak správní soudy se s námitkami stěžovatele - zčásti shodnými jako v ústavní stížnosti - adekvátně vypořádaly. Nejvyšší správní soud shrnul judikaturu týkající se otázky promlčení ve vztahu k nárokům vyplývajícím ze zákona o platu. Navázal na své závěry vyjádřené v rozsudku ze dne 16. 7. 2014 č. j. 3 Ads 83/2013-39, ve kterém se zabýval otázkou závaznosti výkladu §11 odst. 3 zákona o platu, který původně zastávalo Ministerstvo obrany. Nejvyšší správní soud v uvedeném rozsudku konstatoval, že šlo pouze o výklad interního charakteru, zavazující služební orgány při rozhodování o nárocích ze služebního poměru vojáků, nelze jej však chápat jako výklad zákonodárce, tj. autora normy. Nejvyšší správní soud dále vyložil, že pokud se žalovaný - náčelník Generálního štábu Armády České republiky - rozhodl uplatnit námitku promlčení (jen) u nároků splatných k 1. 12. 1999, jednalo se o jeho vnitřní rozhodnutí soukromoprávní povahy, na které se ze zákona nevztahují žádná kritéria. Nejvyšší správní soud v tomto rozhodnutí neshledal žádnou nerovnost, neboť žalovaný námitku k uvedenému datu uplatnil u všech nároků dotčených vojáků.
Podle Nejvyššího správního soudu ze žaloby stěžovatele ze dne 22. 7. 2006 podané k Obvodnímu soudu pro Prahu 4 vyplývá, že stěžovatel tehdejší výklad podmínek nároku na zvláštní příplatek respektoval a věc považoval za uzavřenou. Po seznámení se se stanoviskem služebního orgánu zůstal nečinný, nic mu však nebránilo, aby o nárok na zvláštní příplatek usiloval i později. Nejvyšší správní soud konstatoval, že nelze přehlédnout, že stěžovatel, přestože zájem o nárok na zvláštní příplatek projevil, sám až do roku 2006 na hájení svých subjektivních práv zcela rezignoval, žádnou žádost již neuplatnil a ani se vyplacení zvláštního příplatku nijak nedomáhal. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že jakkoli předchozí výklad Ministerstva obrany ovlivnil úvahy služebního orgánu o platových nárocích ze služebního poměru a v důsledku toho i vnitřní rozhodnutí stěžovatele domáhat se u žalovaného svých zákonných nároků, nelze marné uplynutí promlčení doby přičítat žalovanému.
Ústavní soud připomíná, že se skutkově i argumentačně obdobnými podáními jiných stěžovatelů ve své judikatuře již zabýval, přičemž shledal, že uplatněné námitky nejsou důvodné a ústavní stížnosti odmítl (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3138/14 a II. ÚS 2097/15). V usnesení sp. zn. II. ÚS 2097/15 Ústavní soud mimo jiné konstatoval, že pro danou věc není relevantní, jaký názor obecně zaujímalo Ministerstvo obrany ohledně poskytování zvláštního příplatku podle §11 odst. 3 zákona o platu. Uvedl, že byť je "možno chápat důvěru stěžovatele jakožto vojáka z povolání ve výklad zákona učiněný formou rozkazu ministra obrany, z právního hlediska nelze učinit jiný závěr, než že jakékoli názory ohledně výkladu tohoto ustanovení, ani pozdější změna takového názoru Ministerstva obrany nejsou pro nárok stěžovatele a možnost jeho uplatnění rozhodné." Ústavní soud se zde též vyjádřil k námitce stěžovatele ohledně diskriminace určité skupiny vojenských pozorovatelů, kterým na rozdíl od jiných nebyl zvláštní příplatek vyplacen. Konstatoval, že "bylo zcela věcí Ministerstva obrany coby povinného, zda uplatní námitku promlčení, či stanoví datum, ke kterému bude námitku promlčení ve vztahu k dodatečně uplatněným platovým nárokům bývalých vojenských pozorovatelů uplatňovat. V uvedeném nelze spatřovat diskriminaci stěžovatele ze strany správního orgánu, neboť resort Ministerstva obrany uplatnil námitku promlčení shodně u všech žadatelů, kteří byli součástí mise vojenských pozorovatelů v rozhodném období."
Ústavní soud nemá žádný důvod se od závěrů vyslovených v citovaných usneseních jakkoliv odchýlit, proto na ně v podrobnostech odkazuje.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. února 2016
JUDr. Jaromír Jirsa
předseda senátu