ECLI:CZ:US:2016:4.US.3575.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3575/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti V. Š., zastoupeného Mgr. Martinou Urbanovou, advokátkou se sídlem Brno, Kalvodova 88/1, proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 30. 1. 2015 č. j. 0 P 273/2011-319 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 9. 2015 č. j. 14 Co 182/2015-427, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 10, čl. 32 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, kterými byl zamítnut jeho návrh na změnu výchovy nezletilého syna a bylo vyhověno návrhu matky na změnu úpravy styku.
Z obsahu napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel se domáhal změny výchovy stanovené rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 29. 6. 2011, kterým byl nezletilý svěřen do výchovy matky a stěžovateli stanoveno výživné, a rozsudku téhož soudu ze dne 5. 12. 2013, kterým byl upraven styk otce s nezletilým. Návrh odůvodňoval vyšším věkem nezletilého, nástupem do 1. třídy, svým vyšším vzděláním a stabilnějším rodinným prostředím. Oba soudy dospěly k závěru, že pro změnu rozhodnutí o svěření nezletilého do výchovy matky nejsou dány důvody. S ohledem na nástup nezletilého do školy nově upravily jeho styk s otcem a stanovily výživné.
Stěžovatel s právními závěry soudů nesouhlasí, považuje za nepřijatelné, že pouze hodnotily, zda došlo ke změně poměrů na straně rodičů, ale nikoliv na straně nezletilého. Ten přitom nastoupil do první třídy základní školy, což vyžaduje vyšší nároky na jeho přípravu, pozornost apod. Zejména namítá, že soudy nepřihlédly k tomu, že má minimálně stejné, ne-li lepší výchovné předpoklady než matka. V této souvislosti poukazuje na to, že syn je neurotizován, psychicky oslaben a poznamenán rozchodem rodičů, což přikládá sociální plachosti matky, její introvertnosti a nižšímu intelektu. Má výhrady i vůči vlivu druha matky na výchovné prostředí syna.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele, obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani v případě, kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování či se s ním dokonce neztotožnil (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Ústavní soud tak zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, v některých případech dokonce považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (např. ve věcech rozvodu manželství, srov. kupř. usnesení sp. zn. II. ÚS 465/02 a IV. ÚS 31/04).
Důvodem se jeví skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných ustanovení ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se také odráží v tom, že ve věcech upravených v druhé části platného občanského zákoníku (dříve v zákoně o rodině) není proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek (nejedná-li se o manželské majetkové právo). Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda se nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2468/14).
Podstatu ústavní stížnosti představuje polemika stěžovatele s právními závěry soudů. Stěžovatel se domáhá jejich přehodnocení způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru o nutnosti změny výchovného prostředí syna.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno důkladné dokazování, které opravňovalo soudy k přijetí napadených rozhodnutí. Civilní soudy zjistily, že v základních atributech svědčících pro svěření syna do výchovy matce k žádné podstatné změně nedošlo a nebyly ani shledány jiné okolnosti převažující nad požadavkem stálosti výchovného prostředí dítěte. Nezletilý v péči matky velmi dobře prospívá a pozitivně se vyvíjí i po intelektové stránce. Má kladný vztah k oběma rodičům, převládá však vztah k matce. Ze svazku matky s jejím druhem má dalšího sourozence, k němuž má nezletilý nejsilnější citovou vazbu.
Soudy se rovněž dostatečně zabývaly námitkami stěžovatele týkajícími se nevhodného chování druha matky. V tomto směru neshledaly tvrzení otce za prokázané. Krajský soud poukázal na nevhodnost využívání nezletilého k podávání důkazů o tom, zda matčin druh kouří marihuanu, neboť uvedené jednání ho traumatizuje a prohlubuje zátěž z předchozích hádek a konfliktů rodičů. Dále uvedl, že z obdobných důvodů nepovažoval za vhodné zatěžovat nezletilého ani prováděním dalšího pro věc nepotřebného dokazování, včetně nového znaleckého posudku. Oba soudy přihlédly i k postoji nezletilého, který vyslovil přání zůstat s matkou a otce navštěvovat, přičemž podle vyjádření opatrovníka a střediska výchovné péče je schopen své názory sdělovat. Soudy dostatečně odůvodnily i své závěry o výši výživného a změně úpravy styku otce s nezletilým, jež byla s ohledem na zahájení školní docházky nezbytná.
Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že civilní soudy prioritně neřešily, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do výchovy. Odvolací soud stejně jako soud nalézací totiž posuzoval, zda od doby, kdy bylo naposledy rozhodováno, došlo k podstatné změně poměrů z hlediska zájmu nezletilého, jež by odůvodňovaly změnu dosavadního rozhodnutí o výkonu rodičovských práv a povinností (§909 obč. zák.). Ústavní soud se neztotožňuje s názorem stěžovatele, podle něhož soudy nepřihlédly ke změně poměrů na straně nezletilého. Soudy věc posuzovaly komplexně, při úpravě styku zohlednily nástup nezletilého do 1. třídy a přihlédly především k zájmu nezletilého. Své závěry patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, na základě jakých důkazů dospěly ké shora nastíněným závěrům a které předpisy aplikovaly.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Závěry soudů, podle nichž není v zájmu nezletilého, aby dosavadní úprava poměrů rodičů k němu, pokud se týká výchovného prostředí, byla měněna, nelze považovat za ústavně rozporné, neboť respektují příslušná ustanovení občanského zákoníku a zájem nezletilého.
Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že především civilním soudům přísluší, aby s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností. Ústavní soud nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/15).
Ústavní soud pro úplnost dodává, že odmítnutí ústavní stížnosti nijak nepředjímá případné další rozhodování civilních soudů o úpravě výkonu rodičovských práv a povinností, pokud skutečně dojde k podstatné změně poměrů, případně pokud změna výchovného prostředí bude trvalým přáním nezletilého, které bude nutno i s ohledem na jeho vyšší věk a zralost upřednostnit.
Jak je zřejmé, Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem vytýkaných základních práv. Stěžovatel měl možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvod k ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. února 2016
JUDr. Jaromír Jirsa
předseda senátu