ECLI:CZ:US:2016:4.US.3584.16.1
sp. zn. IV. ÚS 3584/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Zdeňky Černákové, zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídle Opatovická 1659/4, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 6. 2016 sp. zn. 3 To 38/2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 5. 2016 č. j. 4 T 11/2011-7380 rozhodl podle §101 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku mj. o zabrání peněžních prostředků ve výši 823 627 Kč a 483 313 Kč na bankovních účtech stěžovatelky. V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým byla zamítnuta její stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2016 č. j. 4 T 11/2011-7380.
Podle stěžovatelky došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jejích práv podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatelka namítá, že trestní řízení, v jehož rámci došlo k zabrání jejích peněžních prostředků, bylo stiženo průtahy a trvalo nepřiměřeně dlouho. Poukazuje na to, že uvedené peněžní prostředky byly zajištěny usnesením policejního orgánu již v červenci 2009. Podle stěžovatelky trestní soudy při svém rozhodování nevzaly v úvahu plynutí času při zásahu do jejího vlastnického práva a nerespektovaly judikaturu Ústavního soudu, kterou stěžovatelka konkretizuje a cituje.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, obsah napadeného rozhodnutí a dalších listinných podkladů, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předně konstatuje, že ochranné opatření spočívající v zabrání věci podle §101 odst. 2 trestního zákoníku se ukládá ve vztahu k určité věci, aniž by byl podstatný vztah osoby, které tato věc náleží, k trestné činnosti, z níž má jako výnos pocházet. Rozhodný je pouze vztah mezi zabíranou věcí na straně jedné a trestným činem na straně druhé. Na to, aby takovýto zásah do vlastnického práva osoby, která nebyla ani nebude odsouzena, z ústavněprávního hlediska obstál, je ovšem nezbytné, aby měla tato osoba možnost se proti němu efektivně bránit a aby jí v tomto ohledu bylo zaručeno právo na spravedlivý proces. K porušení uvedených práv by přitom došlo především tehdy, pokud by bylo o zabrání věci rozhodnuto bez dostatečných důkazů či s nedostatečným odůvodněním, proč je právě tento majetek považován za výnos z trestné činnosti (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 132/15 a zde citovanou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva).
Ani sama stěžovatelka však netvrdí, že by v její věci došlo k podobným pochybením. Její výše popsaná argumentace směřuje výhradně proti době, po jakou trvalo omezení jejího vlastnického práva v důsledku rozhodnutí o zajištění peněžních prostředků. Také judikatura Ústavního soudu, na níž se stěžovatelka odvolává, se nevztahuje k ochrannému opatření v podobě zabrání věci, ale k zajišťovacím institutům podle §79a a násl. trestního řádu. K tomu však Ústavní soud podotýká, že trvání zajištění peněžních prostředků nemá žádný podstatný význam pro řešení otázky, zda došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky v důsledku rozhodnutí trestních soudů o zabrání věci podle §101 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku.
Ústavní soud dále konstatuje, že Vrchní soud v Praze se v napadeném usnesení náležitě vypořádal s námitkami stěžovatelky. Tento soud zdůraznil rozsah stíhané trestné činnosti [šlo o zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku], z níž pocházely zabrané peněžní prostředky, a s tím související rozsah a náročnost dokazování prováděného jak v přípravném řízení, tak i v řízení před soudem. S ohledem na to se námitky stěžovatelky, směřující vůči údajným průtahům trestního řízení, jeví jako neopodstatněné.
Ústavní soud považuje za zcela dostatečné i odůvodnění závěru trestních soudů o tom, že předmětné peněžní prostředky stěžovatelky jsou výnosem ze stíhané daňové trestné činnosti. V tomto směru lze v podrobnostech odkázat na odůvodnění napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze, č. l. 4-5.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2016
JUDr. Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu