ECLI:CZ:US:2016:4.US.3586.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3586/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti Filipa Kutína, Ing. Ivana Kutína a Ing. Jany Kutínové, zastoupených Mgr. Michalem Šrubařem, advokátem se sídlem Orlí 27, 602 00 Brno 2, proti rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 229 C 151/2009-360 ze dne 7. 9. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod.
Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že jím Městský soud v Brně vyhověl žalobě Společenství vlastníků jednotek domu S., kterou se tato právnická osoba po stěžovatelích domáhala zaplacení peněžité částky původně ve výši 10 200 Kč představující stěžovateli neuhrazené příspěvky na náklady spojené se správou domu a pozemku a náklady na služby spojené s užíváním bytu. V průběhu řízení však došlo k úhradě jistiny, a proto žalobce vzal svoji žalobu částečně zpět - v rozsahu částky 10 200 Kč, jakož i poplatku z prodlení 2,5 promile denně z částky 2 150 Kč v době od 30. 4. 2006 do 29. 10. 2006. Městský soud v tomto rozsahu svým usnesením č. j. 229 C 151/2009-55 ze dne 3. 11. 2011 řízení zastavil. K tomuto datu tak stěžovatelé dlužili žalobci jen příslušenství sestávající z poplatků z prodlení z dlužných částek, u kterých prodlení nastalo v období od 30. 10. 2006, a z úroků z prodlení z dlužných částek, u nichž prodlení nastalo v období od 30. 4. 2006. V tomto rozsahu městský soud posoudil žalobu jako důvodnou.
Proti rozhodnutí nalézacího soudu brojí stěžovatelé ústavní stížností, domáhajíce se jeho kasace. Stěžovatelé tvrdí, že tímto rozhodnutím bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces a právo na zákonného soudce, když v prvním stupni nerozhodovala nestranná a nezávislá soudkyně i přes skutečnost, že její podjatost byla u soudu stěžovateli opakovaně namítána. Rozhodnutí soudu se dle názoru stěžovatelů odchyluje bez zjevného důvodu od stávající judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, kdy uvedené rozhodnutí tímto způsobem koliduje s principem právní jistoty a zásadou předvídatelnosti práva. Stěžovatelé si jsou dle svých slov vědomi bagatelní povahy předmětu sporu, nicméně podotýkají, že zejména příslušenství pohledávky, které je nejvýznamnějším způsobem stiženo pochybením při interpretaci právních norem ze strany nalézacího soudu, činí několik desítek tisíc Kč.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je nucen konstatovat, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o příslušenství pohledávky, které je ovšem třeba ve světle judikatury Ústavního soudu nutno označit za bagatelní. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 8/01, III. ÚS 405/04, III. ÚS 602/05, III. ÚS 748/07 aj.) dal najevo, že v takových případech - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí, za něž, jak plyne z dále uvedeného, napadené rozhodnutí považovat nelze - je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Jak již Ústavní soud mnohokráte podotkl, v případě těchto bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelů.
Jinými slovy, řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Vylučuje-li občanský soudní řád u bagatelních věcí (srov. §202 odst. 2) přezkum rozhodnutí vydaných v prvním stupni, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Bagatelní částky totiž často jen pro svou výši nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice. Opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 3672/12, II. ÚS 4668/12, III. ÚS 4497/12 a další, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Uvedené podmínky však v projednávané věci splněny nejsou.
Stěžovatelé namítají, že v řízení údajně rozhodla podjatá soudkyně, jejíž podjatost prý stěžovatelé opakovaně namítali. V napadeném rozsudku městského soudu však o ní není zmínky a stěžovatelé ani nedoložili, zda nadřízený soud dostal možnost o takové námitce rozhodnout, jak se podává z ustanovení §16 občanského soudního řádu, jestliže tuto námitku, dokonce opakovaně, jak sami tvrdí, také předepsaným způsobem vznesli. Stěžovatelé ovšem současně ani neuvedli, pakliže o námitce nebylo rozhodnuto, zda a jak se rozhodnutí o ní vůbec domáhali. Tato námitka stěžovatelů je zcela obecná, nekonkrétní a Ústavní soud se jí dále nemohl zabývat.
Rovněž obecnou a v ústavní stížnosti dále nijak nerozvedenou je výtka stěžovatelů, že se městský soud odchýlil od závazné judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, neboť není zřejmé, v čem měl městský soud při posuzování důvodnosti nároku žalobce pochybit, ani jakou judikaturu mají stěžovatelé na mysli, resp. v jakém ohledu napadený rozsudek koliduje s principem právní jistoty a zásadou předvídatelnosti práva.
Ústavní soud sám k závěru o (zjevném) porušení základních práv, které stěžovatelé tvrdí, nedospěl. Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 19. ledna 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu