ECLI:CZ:US:2016:4.US.3613.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3613/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Nordbohemia Credit, s.r.o., se sídlem Holušická 2221/3, Praha 4, zastoupené Mgr. Janem Andráškem, advokátem se sídlem Kopečná 20, Brno, proti přezkumu přihlášek pohledávek č. 13 věřitele Saveo GmbH a č. 15 věřitele BioCon GmbH na přezkumném jednání a schůzi věřitelů konaných dne 13. 10. 2015 u Krajského soudu v Ústí nad Labem v rámci insolvenčního řízení dlužníka Střekov Fatty Acids, a. s. vedeném pod sp. zn. KSUL 79 INS 13294/2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se s odvoláním na porušení základních práv ve smyslu čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhá zrušení přezkumu přihlášek pohledávek č. 13 věřitele Saveo GmbH a č. 15 věřitele BioCon GmbH na přezkumném jednání a schůzi věřitelů konaných dne 13. 10. 2015 u Krajského soudu v Ústí nad Labem v rámci insolvenčního řízení dlužníka Střekov Fatty Acids, a. s. vedeném pod sp. zn. KSUL 79 INS 13294/2015.
Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 16. 7. 2015 č. j. KSUL 79 INS 13294/2015-A-15 rozhodl o insolvenčním návrhu proti dlužníkovi Střekov Fatty Acids, a. s. (dále jen "dlužník") mimo jiné tak, že zjistil úpadek dlužníka, prohlásil na jeho majetek konkurs, insolvenčním správcem ustanovil Ing. Alenu Veverkovou (dále jen "insolvenční správce"), nařídil konání přezkumného jednání na den 13. 10. 2015 v 08.00 hod., ke kterému předvolal dlužníka a insolvenčního správce, svolal první schůzi věřitelů tak, že bude bezprostředně navazovat na přezkumné jednání po jeho skončení, uložil insolvenčnímu správci, aby nejpozději do 24. 9. 2015 předložil soudu zpracovaný seznam přihlášených pohledávek tak, aby jej insolvenční soud mohl zveřejnit nejpozději 15 dnů přede dnem přezkumného jednání, tj. 25. 9. 2015. Seznam musí mít náležitosti uvedené v §189 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "insolvenční zákon"), a o §11 vyhlášky č. 311/2007 Sb., o jednacím řádu pro insolvenční řízení. K přezkumnému jednání insolvenční správce připraví upravený seznam přihlášených pohledávek, který bude v souladu s §197 odst. 1 insolvenčního zákona součástí protokolu o přezkumném jednání.
Z protokolu o přezkumném jednání a schůzi věřitelů konaných u Krajského soudu v Ústí nad Labem dne 13. 10. 2015 se mimo jiné podává, že: a) věřitelé pohledávky nemění, b) soud konstatoval, že ke dni předcházejícímu konání přezkumného jednání mu bylo doručeno celkem 32 přihlášených pohledávek od 31 věřitelů, jejichž seznam sestavený insolvenčním správcem byl zveřejněn v insolvenčním rejstříku dne 25. 9. 2015, doplněn dne 2. 10. 2015 a 7. 10. 2015, c) soud konstatoval, že žádný věřitel nedoručil soudu včas písemné popření pohledávky, d) soud proto přistoupil k přezkumnému jednání a vyzval insolvenčního správce, aby jednotlivé přihlášky přezkoumal; ten pohledávky přezkoumal s výsledkem uvedeným v seznamu přihlášených pohledávek, když uznal přihlášky s číslem P1 až P21, P23 až P28, P30 a P32; nepřezkoumávají se přihlášky s číslem P22, P 29 a P31, e) zástupce věřitele č. 24 Nordbohemia Credit, s. r. o. (stěžovatelka) "uvádí, že se domníval, že insolvenční správkyně nepřezkoumá některé z přihlášek, a to konkrétně P13, 15, 22, 28, 31, 32 a proto nemohl učinit popěrný úkon, vysvětluje, že nechtěl zatěžovat soud", f) soud konstatoval, že lhůta k popírání pohledávek věřitelů uplynula.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti po shrnutí řízení před insolvenčním soudem zdůraznila, že z naposledy předloženého seznamu přihlášených pohledávek ze dne 6. 10. 2015, zveřejněného dne 7. 10. 2015, plyne, že nebyly přezkoumány přihlášky pohledávek č. 13, 15, 22, 28, 31 a 32. Na přezkumném jednání dne 13. 10. 2015 došlo "k přezkoumání některých pohledávek, které však podle sdělení insolvenčního správce na přezkumném jednání zařazeny být neměly, kdy došlo mj. k přezkoumání pohledávek věřitelů č. 13 - Saveo GmbH a č. 15 - BioCon GmbH. Přestože stěžovatel namítl, že na přezkumné jednání by s ohledem na stanovisko insolvenčního správce, prezentované v seznamu přihlášených pohledávek ze dne 6. 10. 2015, neměly být zařazeny přihlášky č. P-13, P-15, P-22, P-28, P-31, P-32, insolvenční soud se s námitkou stěžovatele neztotožnil a konstatoval, že lhůta k popírání pohledávek věřitelů uplynula". Stěžovatelka poukázala na to, že tím že byly přes její námitku na přezkumné jednání zařazeny mj. i přihlášky č. P13 a č. P15 došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces, neboť jí bylo fakticky odepřeno právo učinit ve vztahu k uvedeným věřitelům popěrný úkon. Stěžovatelka poukázala na to, že "Pokud ještě v seznamu přihlášených pohledávek zveřejněném dne 7. 10. 2015 insolvenční správce avizoval, že přihlášky č. P-13, P-15, P-22, P-28, P-31, P-32 nebudou předmětem přezkumného jednání dne 13. 10. 2015, nemohl předpokládat, že se insolvenční správce s podporou insolvenčního soudu rozhodne, mj. pro zařazení pohledávek č. 13 - Saveo GmbH a č. 15 - BioCon GmbH, na přezkumné jednání až v okamžik konání přezkumného jednání."
Dosavadní průběh řízení, obsah soudního insolvenčního spisu, stejně jako obsah ústavní stížnosti netřeba dále podrobněji rekapitulovat, neboť jsou stěžovatelce i Ústavnímu soudu dostatečně známy.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí, soudního insolvenčního spisu a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se však stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí. Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo.
Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že ústavní stížnost v podstatě představuje polemiku s postupem insolvenčního správce a insolvenčního soudu, protokolem o přezkumném jednání a schůzi věřitelů ze dne 13. 10. 2015. V této souvislosti připomíná, že z obsahu soudního insolvenčního spisu vyplývá, že ze zveřejněného seznamu věřitelů, resp. ze seznamu přihlášených pohledávek ze dne 24. 9. 2015, které byly podle sdělení insolvenčního správce podány ve lhůtě stanovené insolvenčním zákonem (a také z doplnění tohoto seznamu ze dne 1. 10. 2015 a 6. 10. 2015), lze jednoznačně zjistit, že zahrnoval pohledávky věřitelů č. 13 - Saveo GmbH a č. 15 - BioCon GmbH. Ústavní soud zdůrazňuje, že v předmětném seznamu ze dne 24. 9. 2015 (a konec konců ani v jeho zmiňovaných doplněních) nelze nalézt konstatování insolvenčního správce, že by popřel, resp. výslovně popřel (jak vyžaduje §189 odst. 1 část věty první za středníkem insolvenčního zákona) pohledávky č. P13 a č. P15. Tedy, že by neměly být (jak uvádí stěžovatelka) zařazeny na přezkumné jednání dne 13. 10. 2015. Splnění zmíněného požadavku citovaného ustanovení insolvenčního zákona (tj., že insolvenční správce u pohledávek, které popírá, to výslovně uvede) nelze dovodit ani z toho, že v závěru seznamu (v jeho části pod tabulkou) insolvenční správce ve výčtu přihlášených pohledávek, které doposud nebyly přezkoumány, uvedl také pohledávky č. P13 a č. P15. Stěžovatelce proto navíc nelze přisvědčit ani v tom, že by insolvenční správce "avizoval", že také přihlášky č. P13 a č. P15 nebudou předmětem přezkumného jednání dne 13. 10. 2015. Konečně z protokolu o přezkumném jednání a schůzi věřitelů ze dne 13. 10. 2015 se lze jednoznačně přesvědčit o konstatování insolvenčního soudu, že žádný věřitel nedoručil soudu včas písemné popření pohledávky a současně že insolvenční správce provedl v rámci přezkumného jednání soudu přezkoumání jednotlivých pohledávek (tj. včetně pohledávek č. P13 a č. P14) s výsledkem "uznává". Za této situace nelze přisvědčit stěžovatelčinu tvrzení, že na přezkumné jednání neměly být zařazeny předmětné přihlášky.
Ústavní soud dále nepovažuje za přiléhavou ani stěžovatelčinu představu o podané námitce, kterou vyvozuje z toho, že se domnívala, že insolvenční správce "nepřezkoumá některé z přihlášek". Že se s tuto domněnkou/námitkou insolvenční soud (jak uvedla stěžovatelka) neztotožnil, nelze považovat za argumentaci podstatnou. Stěžovatelce konečně také nelze přisvědčit ani v tom, že byly přes její domněnku/námitku na přezkumné jednání zařazeny mj. i přihlášky č. P13 a č. P15, neboť tuto domněnku/námitku uplatnila až po proběhnuvším přezkoumání pohledávek. Ostatně, jak vyplývá z Protokolu o přezkumném jednání a schůzi věřitelů ze dne 13. 10. 2015, a to z jeho části, která zachycuje průběh jednání po provedeném přezkoumání pohledávek (avšak ještě před schůzí věřitelů) stěžovatelka hovoří o "nemožnosti učinit popěrný úkon", v tom ji ale nikdo nebránil; odkaz na to, že tím nechtěla "zatěžovat soud" lze již považovat spíše za účelovou argumentaci, která v konečném důsledku nesvědčí o efektivním a dbalém přístupu stěžovatelky k ochraně vlastních zájmů a práv. Závěr insolvenčního soudu, který v této části protokolu opětovně připomněl, že lhůta k popírání pohledávek věřitelů uplynula, nelze proto považovat za jiný než logicky správný a očekávatelný.
Stěžovatelkou připomínaná judikatura Ústavního soudu je judikaturou nepřípadnou, neboť nález sp. zn. Pl. ÚS 14/10 se v prvé řadě týkal odstranění protiústavního zúžení okruhu subjektů oprávněných popírat pravost, výši a pořadí přihlášených pohledávek, když mezi nimi chyběli přihlášení věřitelé. Druhý z připomenutých nálezů, tj. sp. zn. I. ÚS 1549/11, se zabýval skutkově odlišnou věcí, tj. když insolvenční soud nepřiznal účinky popěrnému úkonu.
Ústavní soud se proto nedomnívá, že by jednání a postup insolvenčního správce a insolvenčního soudu bylo možné považovat za svévolné nebo jinak excesivní.
Jak je zřejmé, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Ústavní soud také připomíná, že zkoumá především ústavnost postupů insolvenčního správce a insolvenčního soudu, zatímco zkoumání "správnosti" jejich postupů by jej posunovalo do role pouhé další instance. Navíc musí Ústavní soud připomenout, že právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí či postup odpovídající představám stěžovatelky.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2016
JUDr. Jaromír Jirsa
předseda senátu