ECLI:CZ:US:2016:4.US.3635.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3635/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti MgA. Mgr. art. Jany Stančekové, zastoupené JUDr. Tomášem Bělohlávkem, advokátem se sídlem v Praze 7, Kostelní 6, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2015, č. j. 33 Cm 83/2014-163, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností došlou dne 11. 12. 2015, splňující formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku, kterým bylo ve věci úhrady dlužných záloh na energie a plateb do fondu oprav sdružení vlastníku jednotek rozhodnuto v její neprospěch.
Napadeným rozsudkem byla podle stěžovatelky porušena její ústavně zaručená práva vyplývající ze čl. 36, 37 a 38 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, neboť jí soud neumožnil, aby byla v řízení zastoupena advokátem a plnohodnotně se tak účastnila řízení, nebylo vyhověno její žádosti o odročení jednání, nebyl jí ustanoven tlumočník do slovenského jazyka a soud s ní jednal nedůstojným a ponižujícím způsobem.
Ústavní soud zkoumal opodstatněnost stížnosti, přičemž je třeba zdůraznit, že předmětem sporu rozhodnutého napadeným rozsudkem byla částka 6 576 Kč s příslušenstvím, tudíž jde z pohledu civilního procesu o tzv. bagatelní spor, ve kterém není přípustné ani odvolání. Jak již Ústavní soud několikrát konstatoval (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 3725/13), dal zákonodárce vyloučením opravných prostředků proti soudním rozhodnutím, která se týkají peněžitých plnění nedosahujících určité hranice (§202 odst. 2, §238 odst. 2 o. s. ř.), zřetelně najevo, jaké případy nepovažuje za významné natolik, aby i za cenu eventuálních vad byla v nich vydaná rozhodnutí dále přezkoumávána, a to v rovině právního řádu jako celku, natož pak v rovině konformity s ústavním pořádkem. Nelze též přehlédnout podstatnou okolnost, že podle §157 odst. 4 o. s. ř. (a contrario §157 odst. 2 o. s. ř.) se v tzv. bagatelních sporech v odůvodnění rozsudku uvádí pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci. V případě přezkumu takového rozhodnutí Ústavním soudem by tak byly na jeho postup kladeny vyšší nároky, než na rozhodování obecného soudu v (nota bene) jednoinstančním řízení, jestliže by pro uplatnění úplné kognice musel postupovat tak, že by chybějící části odůvodnění ve smyslu §157 odst. 2 o. s. ř. domýšlel. V principu tak platí, že Ústavní soud rozhodnutí bagatelního charakteru zásadně nepřezkoumává, a pokud tak výjimečně učiní, pak jen tehdy, jestliže by rozpor s ústavněprávními zásadami dosáhl zvlášť vysoké intenzity.
Přestože je namístě stížnost odmítnout už pro výše uvedené hledisko, Ústavní soud považuje za vhodné vyjádřit se ke stížnosti podrobněji. Ústavní soud zjistil z obsahu stížnosti a napadeného rozhodnutí, že řízení před nalézacím soudem bylo zahájeno již v prosinci 2014, stěžovatelce byla žaloba společně s platebním rozkazem doručena dne 10. 2. 2015 a první jednání nařízené na 27. 7. 2015 stěžovatelka svou procesní aktivitou zmařila; další jednání bylo nařízeno na 1. 10. 2015.
Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka měla více než sedm měsíců na zajištění adekvátní právní pomoci; bez zjevného důvodu však svoji situaci řešila podáním žádosti o ustanovení advokáta České advokátní komoře až v srpnu 2015, tedy dokonce později, než se mělo konat první jednání ve věci. Advokát jí byl určen až dne 29. 9. 2015 a z jednání nařízeného na 1. 10. 2015 se omluvil. Stěžovatelka se proto z řízení omluvila také a požádala soud o odročení jednání; ten však žádosti nevyhověl a před konáním jednání jí transparentně dal najevo, že účast stěžovatelky u jednání není nezbytná, a že nařízené jednání proběhne bez ohledu na její případnou neúčast. Tím dal nalézací soud stěžovatelce předem najevo svůj úmysl spor projednat a nelze proto hovořit o překvapivé procesní situaci, přičemž k jednání se mohl dostavit zástupce stěžovatelky, případně jiný advokát v rámci substituce. Sama stěžovatelka se k soudu nakonec dostavila, byť podle svých slov nebyla pro užité tlumící medikamenty u jednání dostatečně koncentrována, aby mohla řádně hájit svá práva. Tuto svoji indispozici dokládá Ústavnímu soudu lékařským potvrzením vydaným až dne 4. 12. 2015.
S přihlédnutím k dosavadní procesní aktivitě stěžovatelky (sama jiný soudní spor iniciovala, samostatně podala odpor, návrh na spojení řízení, odvolání proti zamítavému rozhodnutí o ustanovení advokáta soudem) dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovatelka prokázala dostatečnou orientaci v českém jazyce, jakož i v odborné právní terminologii, aby mohla úspěšně namítat neustanovení tlumočníka do slovenského jazyka. Právo na tlumočníka vyplývající z §37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod je s ohledem na minimální jazykové odlišnosti mezi slovenským a českým jazykem nutno vykládat přiměřeně okolnostem - a v tomto případě je zřejmé, že stěžovatelka je schopna absolvovat řízení před českým soudem v českém jazyce.
Celkové chování stěžovatelky v průběhu řízení vykazuje podle závěru Ústavního soudu znaky zneužití procesních práv, resp. obstrukcí. Ke stejnému závěru zjevně dospěl také soud nalézací, jemuž nelze za této situace vytknout, že postupoval přísně podle procesních předpisů. Podle názoru Ústavního soudu byla ústavní práva stěžovatelky šetřena dostatečným způsobem, přiměřeným okolnostem řízení. Má-li stěžovatelka dojem, že s ní soud jednal ponižujícím či nedůstojným způsobem, je namístě využít institut stížnosti na nevhodné chování soudních osob postupem podle §164 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů.
V intencích §79 zákona o Ústavním soudu přezkoumal Ústavní soud též návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, který stěžovatelka podala současně se stížností. Návrh na odklad Ústavní soud vyhodnotil jako zjevně neopodstatněný za situace, kdy vzhledem k povaze věci projednal vlastní ústavní stížnost bezprostředně poté, co ověřil splnění zákonných podmínek k takovému postupu. Účinky odložené vykonatelnosti by totiž byly omezeny toliko na období do vydání rozhodnutí o ústavní stížnosti.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelky mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl. Současně byl z týchž důvodů a podle téhož ustanovení odmítnut i akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti, který byl podán spolu s ústavní stížností, a jako takový sdílí její osud.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. ledna 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu