ECLI:CZ:US:2016:4.US.3651.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3651/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Ladislava Janaty, zastoupeného JUDr. Zdeňkou Doležílkovou, advokátkou se sídlem Ostrava-Nová Bělá, Ovesná 7, proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 28. 11. 2014 č. j. 126 C 67/2013-76 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 10. 2015 č. j. 8 Co 305/2015-124, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhuje zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresní soud v Ostravě zamítl žalobu stěžovatele, kterou se domáhal po žalované (Ostravské komunikace, a. s.) zaplacení náhrady škody ve výši 13 800,- Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tím, že byl od roku 2004 nájemcem parkovacího místa nacházejícího se v garážích žalované a dne 2. 1. 2013 mu vznikla na jeho vozidle škoda "v důsledku opakovaného zatékání z betonového stropu parkovacího místa, ke kterému docházelo dlouhodobě zejména při silnějších srážkách". Za poškození laku na vozidle v důsledku tohoto zatékání požadoval po žalované zaplacení částky 8 000,- Kč s příslušenstvím. Stěžovatel se zároveň domáhal zaplacení půjčovného za náhradní vozidlo, které si musel zapůjčit po dobu opravy škody na svém vozidle. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť škoda na vozidle měla spočívat v poškozeném laku, který byl mezitím opraven a přelakován a nešlo tak objektivně zjistit, jak škoda na laku vznikla. Na základě provedeného dokazování soud dovodil, že škoda na stěžovatelově vozidle vznikla jinak, než v důsledku popisovaného zatékání. Vzhledem k tomu, že stěžovatel v řízení neprokázal, že škoda vznikla tvrzeným způsobem, nelze podle soudu prvního stupně žalované přičítat odpovědnost za škodu.
Krajský soud v Ostravě ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Odvolací soud se ztotožnil s jeho závěry, že stěžovatel neprokázal, že škoda vznikla na vozidle jím tvrzeným způsobem, a že tedy k poškrábání laku vozidla došlo v předmětných garážích opakovaným zatékáním ze stropu parkovacího místa.
Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí se závěry soudu prvního stupně a tvrdí, že ke škodě na jeho vozidle došlo v důsledku zatékání ze stropu parkovacího místa. Uvádí, že soud prvního stupně nevzal v úvahu, že nešlo o čistou kapající vodu, ale o vodu spolu s různými nečistotami, které způsobily poškození laku vozidla. Stěžovatel dále namítá formalistický přístup odvolacího soudu, který podle stěžovatele pouze odkázal na "dokazovací a následnou rozhodovací činnost soudu prvního stupně" a více se věcí nezabýval. Podle stěžovatele se soudy obou stupňů dostatečně nevypořádaly s hodnocením provedených důkazů a nevzaly v potaz extrémní rozpor mezi stěžovatelem předloženými listinnými důkazy a v podstatě jediným důkazem, ze kterého vycházely, jímž byl výslech svědka. S odkazy na obecné závěry judikatury Ústavního soudu, týkající se extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudů, stěžovatel tvrdí, že v dané věci došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice stěžovatele se skutkovými zjištěními a právními závěry civilních soudů o příčině vzniku škody na jeho vozidle. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti ustáleně judikuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva. Zasáhnout do rozhodovací činnosti ostatních soudů může jen v případě, že shledá současně porušení základního práva či svobody. Ústavní soud proto posuzoval, zda soudy v řízení svévolně neaplikovaly právní normy, resp. zda právní závěry učiněné soudy nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95), jak tvrdí stěžovatel. Ústavní soud však žádný takový exces neshledal.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že civilní soudy dostatečně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho odpovídající právní závěry, které náležitě odůvodnily. Námitce stěžovatele o tom, že soudy nevzaly v potaz extrémní rozpor mezi stěžovatelem předloženými listinnými důkazy a výslechem svědka, tak nelze přisvědčit. Odvolací soud se dostatečně zabýval námitkami stěžovatele a přesvědčivě se s nimi vypořádal. Jeho rozhodování nelze považovat za formalistické, neboť odvolací soud dostatečně srozumitelně objasnil důvody, pro které považuje rozsudek soudu prvního stupně za věcně správný. Odvolací soud též k věci poznamenal, že sám stěžovatel připustil, že již v lednu roku 2011 mu bylo nabízeno jiné parkovací místo z důvodu zatékání, což stěžovatel odmítl. Stěžovatel mohl také případně odstoupit od smlouvy, čímž by nepochybně zabránil vzniku škody, což však také neučinil.
Ústavní soud uzavírá, že vzhledem k tomu, že považuje právní hodnocení i závěry soudů za ústavně konformní, neshledal důvod k přistoupení ke kasačnímu zásahu. Skutečnost, že soudy opřely své rozhodnutí o právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. února 2016
JUDr. Jaromír Jirsa
předseda senátu