ECLI:CZ:US:2016:4.US.3659.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3659/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Ing. Rostislava Senjuka, zastoupeného JUDr. Jindřichem Vítkem, Ph.D., advokátem se sídlem Šafaříkova 201/17, Praha 2, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Rokycanech ze dne 23. 8. 2012, č.j. 6 C 85/2011-145, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 8. 2015, č.j. 18 Co 672/2012-212, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížnost, doručená Ústavnímu soudu dne 14. 12. 2015, směřuje proti rozsudku Okresního soudu v Rokycanech ze dne 23. 8. 2012, č.j. 6 C 85/2011-145, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele na uzavření smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitostem, a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 8. 2015, č.j. 18 Co 672/2012-212, kterým odvolací soud, vázán právním názorem Nejvyššího soudu vyjádřeným v usnesení ze dne 13. 3. 2015, č.j. 21 Cdo 896/2014-181, zamítl odvolání stěžovatele jako nedůvodné a potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.
Obsah ústavní stížnosti, jakož i rozhodnutí jí napadená, nebylo třeba blíže reprodukovat, neboť z důvodů dále vyložených je nutno ústavní stížnost odmítnout.
II.
Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje všechny formální náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Při tomto posouzení Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je nepřípustná, protože ve věci bude ještě rozhodovat dovolací soud.
Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
V nyní posuzované věci byl stěžovatel Krajským soudem v Plzni v napadeném rozsudku poučen, že je proti němu za podmínek uvedených v §237 občanského soudního řádu přípustné dovolání.
Jak dále vyplývá ze záznamu u spisové značky 6 C 85/2011 Okresního soudu v Rokycanech v oficiální elektronické aplikaci Ministerstva spravedlnosti infoSoud, poskytující informace o průběhu řízení (http://infosoud.justice.cz/public/search.jsp), stěžovatel této možnosti využil a dovolání si podal dne 14. 12. 2015, tedy souběžně s ústavní stížností. Tuto skutečnost následně dne 6. 1. 2016 Ústavní soud ověřil také telefonicky u pracovnice oddělení civilních věcí Okresního soudu v Rokycanech.
Bylo tedy zjištěno, že stěžovatel ve věci sice podal dovolání, nicméně o tomto dovolání prozatím nebylo Nejvyšším soudem rozhodnuto. Je tak zřejmé, že stěžovatel dosud nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, tedy včetně dovolání jako mimořádného opravného prostředku.
III.
Ústavní stížnost představuje specifický prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, což znamená, že ji lze podat pouze za určitých okolností a při zachování zákonných podmínek. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita. Ta se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit.
Především obecné soudy jsou totiž povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu. Úkolem Ústavního soudu totiž není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná, pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci, k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní.
Požadavek vyčerpat před podáním ústavní stížnosti všechny ostatní dostupné procesní prostředky však není splněn již tím, že řízení o těchto prostředcích (zde o dovolání) je zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které na tomto základě otevřené řízení skýtá. Ústavní stížnost ostatně nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku a zásadně proti němu musí (též) směřovat, přičemž v řízení, jež probíhá, je splnění tohoto požadavku přirozeně nemožné (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2776/10 ze dne 26. 10. 2010, všechna rozhodnutí dostupná na: http://nalus.usoud.cz). Souběžné podávání dovolání a ústavní stížnosti pak nevyhovuje ani požadavku právní jistoty a je proto nevhodné.
Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Pokud před obecnými soudy nadále probíhá řízení, v rámci kterého se může stěžovatel domoci svých práv, není pro zásah Ústavního soudu důvod.
Takový zásah by byl v rozporu jak se zmíněnou zásadou subsidiarity, tak i se zásadou minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní soud proto nemůže ústavní stížnost věcně posoudit před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání. Na straně druhé by však ani nebylo rozumné, aby o souběžně podané ústavní stížnosti dále vedl řízení a vyčkával, kdy Nejvyšší soud rozhodne. Nelze totiž vyloučit, že Nejvyšší soud stěžovateli vyhoví, a proto by se nynější ústavní stížnost mohla stát bezpředmětnou (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 3731/12 ze dne 3. 6. 2013).
Uplatnění principu subsidiarity přezkumu vede k nutnému závěru, že ústavní stížnost, je-li současně vedeno i dovolací řízení, je návrhem předčasným, který je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustný, a musí být podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnut (obdobně viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3590/15 ze dne 15. 12. 2015, usnesení sp. zn. III. ÚS 1991/15 ze dne 26. 11. 2015, usnesení sp. zn. III. ÚS 2725/15 ze dne 9. 10. 2015 nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 2486/15 ze dne 26. 8. 2015, ale i mnohá další).
Jako vhodné se jeví doplnit, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nepoškozuje. Pokud totiž v řízení o dovolání stěžovatel nebude úspěšný a bude mít i nadále za to, že v pravomocně skončeném řízení byla porušena jeho ústavně zaručená práva, nebrání mu toto rozhodnutí Ústavního soudu v podání nové ústavní stížnosti ve lhůtě k tomu stanovené zákonem, v níž může zohlednit i průběh a výsledky dovolacího řízení.
IV.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. ledna 2016
Jaroslav Fenyk v. r.
soudce Ústavního soudu