ECLI:CZ:US:2016:4.US.3662.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3662/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem ve věci ústavní stížnosti Martiny Vykoukalové a Tomáše Vykoukala, toho času ve vazebním zařízení ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska, zastoupených JUDr. Pavlem Ramešem, advokátem se sídlem Fügnerovo nám. 1808/3, 120 00 Praha 2 - Nové Město, proti evropským zatýkacím rozkazům vydaným Krajským soudem v Praze dne 9. 5. 2015 pod sp. zn. 5 T 19/2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností brojí stěžovatelé proti v záhlaví označeným evropským zatýkacím rozkazům vydaným Krajským soudem v Praze, a to pro porušení svých práv uvedených v čl. 8, čl. 36 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud se podaným návrhem zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek jeho přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na svou judikaturu posuzující ústavní stížnosti proti příkazu k zatčení, resp. evropskému zatýkacímu rozkazu či mezinárodnímu zatýkacímu rozkazu, kterou jsou takové ústavní stížnosti odmítány jako nepřípustné podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, tedy bez věcného přezkumu (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 201/07 ze dne 12. 7. 2007, III. ÚS 636/07 ze dne 29. 3. 2007, IV. ÚS 1960/07 ze dne 10. 8. 2007, I. ÚS 1043/08 ze dne 3. 11. 2011, I. ÚS 3327/09 ze dne 18. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3453/13 ze dne 5. 12. 2013, dostupná na http://nalus.usoud.cz). V uvedených rozhodnutích je argumentováno na podporu závěru o nepřípustnosti ústavní stížnosti mimo jiné tím, že samotný evropský (či mezinárodní) zatýkací rozkaz je individuálním právním aktem a má povahu jedné z podmínek tvořících předpoklad pro konečný úsudek a realizaci výsostné jurisdikce kompetentních orgánů příslušného státu (v nynějším případě Spojeného království Velké Británie a Severního Irska) o vydání či nevydání obviněného (tj. stěžovatelů) do České republiky. Ústavní soud proto v případě ústavních stížností směřujících proti příkazu k zatčení a zatýkacímu rozkazu zastává názor, že se jeho ingerence do činnosti orgánů činných v trestním řízení nejeví jako nezbytná, neboť ochrany svých procesních práv se stěžovatel jako fyzická osoba může domáhat v rámci probíhajícího trestního řízení, přičemž ústavního rozměru by mohl dosáhnout až faktický zásah do osobní svobody stěžovatele. K tomu sice v případě stěžovatelů došlo, ovšem nikoli ze strany České republiky, nýbrž orgány Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, jejichž postup ve věci přirozeně nelze ani přezkoumávat, ani předjímat. Navíc se taková ingerence nejeví ani jako žádoucí, neboť by se Ústavní soud stával přezkumným orgánem jednotlivých úkonů v trestním řízení vedeném českými orgány, ve vztahu k nimž zákonodárce nepokládal za potřebné připustit ani opravné prostředky.
Nadto je třeba poznamenat, že přípis Krajského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2015, kterým jmenovaný soud odpověděl na žádost stěžovatelů o zrušení předmětných evropských zatýkacích rozkazů, již nevyslyšel, instančně ani jinak nenavazuje na vydané evropské zatýkací rozkazy, a tudíž nepředstavuje poslední procesní prostředek k ochraně práva ve smyslu §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, od jehož doručení však stěžovatelé odvíjejí zachování lhůty k podání ústavní stížnosti. Stěžovatelé se přitom o evropských zatýkacích rozkazech museli nutně dozvědět nejpozději v květnu 2015, kdy byli právě na jejich základě ve Velké Británii také zadrženi. Za této situace je ústavní stížnost nutno pokládat též za opožděnou, byť k jejímu odmítnutí zcela postačuje předchozí důvod. Současně nelze dopis předsedkyně senátu Krajského soudu v Praze pokládat za jiný zásah, jak se mylně domnívají stěžovatelé, poněvadž v případě tohoto neformálního vyrozumění z jeho podstaty o žádný faktický ani domnělý zásah do práv stěžovatelů jít nemůže.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud postupoval podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný. K ústavní stížnosti sice nebyla připojena též kopie plné moci dle §31 zákona o Ústavním soudu, Ústavní soud nicméně s ohledem na její osud nepokládal za nutné vyzývat stěžovatele (resp. jejich právního zástupce) k odstranění této formální vady s ohledem na absenci pochybností o právním zastoupení na straně Ústavního soudu, v jejíž prospěch svědčí především k ústavní stížnosti přiložené dokumenty.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 5. ledna 2016
Tomáš Lichovník v. r.
soudce zpravodaj