ECLI:CZ:US:2016:4.US.367.16.1
sp. zn. IV. ÚS 367/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. července 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti I. J., právně zastoupeného Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem, se sídlem v Brně, náměstí 28. října 1898/9, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. září 2015 č. j. 5 Tdo 946/2015-47, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. října 2013 sp. zn. 4 To 321/2013 a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 10. června 2013 č. j. 91 T 154/2012-1690, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 S., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo podle jeho názoru dojít k porušení jeho ústavně zaručených práv vyplývajících z článku 36 odst. 1 a článku 39 Listiny základních práv a svobod (dále také "Listina").
II.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 10. června 2013 č. j. 91 T 154/2012-1690 byl stěžovatel (dále také "obviněný") společně s M. B. a J. Z. uznán vinným ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. c) trestního zákoníku.
Trestného jednání se měli obvinění dopustit (stručně řečeno) tím, že obviněný Janulík jako jediný společník a jednatel obchodní společnosti JAPO - autodoprava, s. r. o., která byla registrovaná jako plátce daně z přidané hodnoty, a obviněná B. jako jednatelka společnosti DEFAL, s. r. o., která byla registrovaná jako plátce daně z přidané hodnoty, za aktivní účasti obviněné Z., podnikající jako fyzická osoba - účetní poradce, po předchozí dohodě s cílem snížit daňový základ pro výpočet daně z přidané hodnoty a daně z příjmů u daňového subjektu obchodní společnosti JAPO - autodoprava, s. r. o., zahrnuli v době od června do září 2010 do účetnictví obou společností dvanáct fiktivních faktur o dodávce neexistujícího zboží, konkrétně náhradních dílů k automobilům, jehož dodavatelem měla být společnost DEFAL, s. r. o., a odběratelem společnost JAPO - autodoprava, s. r. o. Následně podali daňová přiznání příslušnému správci daně a neoprávněně snížili daňovou povinnost společnosti JAPO - autodoprava, s. r. o. o 732 260 Kč na dani z příjmů a o 770 797 Kč na dani z přidané hodnoty.
O odvolání obviněných proti rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 29. října 2013 sp. zn. 4 To 321/2013 tak, že podle §256 trestního řádu odvolání obviněných zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali jmenovaní obvinění dovolání, o nichž rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. září 2015 č. j. 5 Tdo 946/2015-47 tak, že je podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.
III.
Stěžovatel brojí proti závěrům soudů o trestnosti popisovaného jednání. Má za to, že soudy nezjistily, že výše daně přiznaná společností JAPO - autodoprava, s. r. o. byla nesprávná. Orgány činné v trestním řízení totiž podle něj neověřily, zda údaje v předmětných daňových přiznáních skutečně zahrnují i 12 faktur, které soudy označily za fiktivní. Stěžovatel opakovaně namítá, že uvedené faktury nesouvisejí s obsahem zkoumaných daňových přiznání, a nesprávnost přiznané daně proto nebyla prokázána. Trestní soudy tak podle něj nepřípustně překročily zákonem vymezený rámec skutkové podstaty trestného činu dle §240 trestního zákoníku. Zařazení daných faktur do účetnictví jmenované společnosti může být navíc podle stěžovatele hodnoceno pouze jako příprava ke stíhanému trestnému činu, nikoliv jako jeho dokonání.
Daň z přidané hodnoty byla podle názoru stěžovatele následkem přenosu daňové povinnosti řádně přiznána a zaplacena. Bez ohledu na reálnost plnění dle předmětných faktur byl celkový výnos státu stejný, neboť daňová povinnost byla pouze přenesena z odběratele zboží na jeho dodavatele. Předmětem zájmu trestního práva podle stěžovatele není to, zda došlo k plnění ze závazku, z něhož je daň hrazena. Stěžovatel považuje za ústavně nekonformní závěr Nejvyššího soudu, podle nějž "nelze přijmout hypotézu dovolatele, že by plnění vznikající ze smluvních vztahů mohlo být z hlediska určení výše daně smluvních subjektů přenášeno...". Podle stěžovatele trestní soudy pochybily, pokud aplikovaly normy trestního práva chránící primárně fiskální zájmy státu na jednání, kterým nedošlo k reálnému umenšení daňového příjmu státu.
IV.
Poté, co Ústavní soud zhodnotil, že ústavní stížnost je včasná, podána osobou oprávněnou a splňuje také další formální náležitosti vyžadované zákonem o Ústavním soudu, vyžádal si od Městského soudu v Brně kopie napadených rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně.
Po posouzení projednávané ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení ze dne 26. ledna 2016 sp. zn. III. ÚS 3624/15; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu dostupná v internetové databázi NALUS - http://nalus.usoud.cz).
Stěžovatel Ústavní soud žádá o přehodnocení skutkových a právních závěrů trestních soudů, přičemž převážně opakuje svoji obhajobu uplatněnou již v předcházejícím řízení. Staví tak Ústavní soud do pozice další instance obecného soudnictví, která mu však, jak bylo výše uvedeno, nenáleží.
Namítá-li stěžovatel vadná skutková zjištění obecných soudů stran nesprávné výše přiznané daně, Ústavní soud zdůrazňuje, že přehodnocování důkazů provedených obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání zásadně není jeho úkolem. Provedené důkazy by Ústavní soud mohl hodnotit odchylně v souladu se zásadou ústnosti a bezprostřednosti, jen pokud by důkazy sám provedl znovu. Výjimkou z uvedených maxim jsou případy, kdy obecné soudy na úkor stěžovatele vybočí z mezí daných rámcem ústavně garantovaných lidských práv. Takovým by byl v souvislosti s hodnocením důkazů v trestním řízení případ, kdy by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo by je z nich nebylo možné žádnou interpretací dovodit, neboť takový postup obecných soudů by byl v rozporu s článkem 36 odst. 1 Listiny, jakož i s článkem 1 Ústavy (srov. nález ze dne 20. června 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94).
K tomu však v projednávaném případě nedošlo, neboť trestní soudy zcela přiléhavě a logicky zdůvodnily, na základě jakých důkazů přijaly verzi skutkového děje popsanou v rozsudku nalézacího soudu. Jak v reakci na námitky stěžovatele konstatoval Nejvyšší soud, obvinění od samého počátku trestního stíhání tvrdili, že ke zdanitelným plněním, jichž se týkaly sporné faktury, reálně došlo, proto je zcela logický závěr o tom, že tyto faktury byly součástí nejen účetní evidence obou společností, ale i předmětných daňových přiznání (str. 8). Námitky, kterými se stěžovatel snažil zpochybnit závěry o nesprávné výši přiznané daně, proto před obecnými soudy neobstály, což bylo zcela adekvátně zdůvodněno v textu napadených rozhodnutí. Z toho důvodu ani Ústavní soud neshledal důvod pro přehodnocení skutkových zjištění těchto soudů a s těmito námitkami se neztotožnil.
Ústavní soud nepřisvědčil ani další argumentaci, v níž stěžovatel tvrdil, že popsané jednání nemělo být kvalifikováno jako trestné za situace, kdy daňová povinnost byla pouze přenesena z jednoho daňového subjektu na druhý. Také s tímto argumentem se Nejvyšší soud vypořádal, přičemž zdůraznil, že každý daňový subjekt musí plnit svoji povinnost v rozsahu, který mu zákon určuje, a to na podkladě správně vedených a úplných účetních podkladů. Každý povinný musí podle dovolacího soudu přiznat a odvést příslušnou daň ve výši odpovídající jeho hospodářskému výsledku, a nelze tak čistě matematicky tvrdit, že pokud jeden subjekt neodvede daň řádně, může druhý subjekt takové pochybení napravit tím, že odvede daň v souladu se zákonnými pravidly. Ústavní soud má za to, že shora uvedený právní názor formulovaný Nejvyšším soudem je ústavně konformní a ve svém důsledku nevede k nepřípustnému zásahu do základních práv stěžovatele.
Jelikož Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu o odmítnutí ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. července 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu