ECLI:CZ:US:2016:4.US.3672.14.1
sp. zn. IV. ÚS 3672/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti A. D., zastoupené JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem se sídlem Štefánikova 48, Praha 5 - Smíchov, proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi č. j. 1 T 190/2013-62 ze dne 16. 1. 2014, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 9 To 98/2014-73 ze dne 12. 3. 2014 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 1050/2014-101 ze dne 18. 9. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhala se stěžovatelka zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo dotčeno její právo na spravedlivý proces, garantované v čl. 6 odst. 1, 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Napadenými rozhodnutími mělo dojít též k porušení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 9 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte a čl. 3 Deklarace práv dítěte.
Z připojeného spisového materiálu se podává, že Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem č. j. 1 T 190/2013-62 ze dne 16. 1. 2014 uznal stěžovatelku vinnou přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle §337 odst. 4 alinea 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, jehož se, stručně řečeno, dopustila tím, že v období od 31. 5. 2013 do 12. 12. 2013 v J., ani na jiném místě, neumožnila R. J. stýkat se s jeho nezletilým synem, svěřeným do její výchovy, ačkoliv tato povinnost jí byla uložena usnesením Okresního soudu v Mladé Boleslavi č. j. 26 P 4/2013-58 ze dne 10. 1. 2013 a rozsudkem téhož soudu č. j. 26 P 4/2013-196 ze dne 8. 7. 2013, který nabyl právní moci dne 13. 11. 2013. Stěžovatelka navíc jednala tímto způsobem i poté, co proti ní byla použita opatření v občanském soudním řízení směřující k výkonu těchto rozhodnutí formou výzvy soudu a uložením pokuty. Za popsanou trestnou činnost soud stěžovatelku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon jí byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou roků za současného vyslovení dohledu nad stěžovatelkou. Nalézací soud dále stěžovatelce uložil, aby ve zkušební době plnila povinnosti, které pro ni vyplývají z rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi č. j. 26 P 4/2013-196 ze dne 8. 7. 2013.
K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze rozsudkem č. j. 9 To 98/2014-73 ze dne 12. 3. 2014 zrušil podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu a nově dle §259 odst. 3 trestního řádu rozhodl tak, že se stěžovatelka odsuzuje k trestu odnětí svobody v délce trvání šesti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání dvou roků. Stěžovatelce bylo rovněž opakovaně uloženo, aby ve zkušební době plnila povinnosti, které pro ni vyplývají z rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi č. j. 26 P 4/2013-196 ze dne 8. 7. 2013.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud usnesením č. j. 3 Tdo 1050/2014-101 ze dne 18. 9. 2014 podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Stěžovatelka se následně obrátila na Ústavní soud. Porušení svých ústavně zaručených práv spatřovala v tom, že se obecné soudy odmítly zabývat její obhajobou, podle níž syna otci nepředávala z důvodu, že je otcem při styku pohlavně zneužíván. Dle mínění stěžovatelky její jednání splňovalo objektivní podmínky pomoci v nutné obraně, neboť se snažila zabránit útoku na zájem chráněný trestním zákonem (zdraví a zdravý vývoj nezletilého), přičemž tento útok hrozil bezprostředně a obrana nebyla zcela zjevně nepřiměřená útoku. Předmětný skutek tudíž nemohl být trestným činem, neboť k němu došlo za okolností vylučujících protiprávnost. Dále stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že její dítě bylo skutečně zneužito, avšak i kdyby tomu tak nebylo, obecné soudy se měly při právním posouzení skutku zabývat okolnostmi, které ve stěžovatelce vyvolaly mylnou představu o existenci vylučující protiprávnost, vést k nim dokazování a následně se s nimi v odůvodnění rozhodnutí vypořádat. To proto, že pozitivní omyl v okolnosti vylučující protiprávnost má stejné právní účinky jako negativní skutkový omyl a tedy vylučuje odpovědnost za úmyslný trestný čin. Přístup obecných soudů, které konstatovaly, že předmětná námitka, tzn., že docházelo ke zneužívání syna, již byla posuzována v opatrovnickém řízení, a že na trestněprávní odpovědnost stěžovatelky nemá žádný vliv, považovala stěžovatelka za nepřijatelný. Obecné soudy současně porušily zásady spravedlivého procesu i její právo dosáhnout předvolání a výslechu svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě, pokud zamítly důkazy směřující k prokázání jejích tvrzení.
V doplnění ústavní stížnosti navrhovatelka obšírně popsala skutečnosti, na základě kterých pojala podezření, že dochází k sexuálnímu zneužívání nezletilého jeho otcem. Obecným soudům pak opakovaně vytkla, že k posouzení dané trestní problematiky přistoupily ryze formalisticky, aniž zkoumaly otázku viny stěžovatelky z pohledu subjektivního, bez přihlédnutí k odůvodněným obavám matky.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů, a to z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Pozornosti Ústavního soudu především neuniklo, že stěžovatelkou předložený návrh obsahuje totožné námitky, které uplatnila již v dovolacím řízení, a se kterými se Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení č. j. 3 Tdo 1050/2014-101 ze dne 18. 9. 2014 důsledně vypořádal. Poukázal na to, že tvrzení stěžovatelky byla v rámci provedeného dokazování u opatrovnického soudu a policejního šetření vyvrácena, a proto nepředstavují v žádném případě okolnost vylučující protiprávnost jejího jednání. Tou by v čistě teoretické rovině mohla být, pokud by stěžovatelka nebyla seznámena s výsledky šetření a znaleckých posudků. Za daných okolností, kdy věděla, že objektivně nebylo žádné zneužití otci prokázáno, naopak znalci shledali styk nezletilého s otcem za prospěšný, bylo její povinností soudní rozhodnutí respektovat a styk dítěte s otcem podle příslušného rozhodnutí soudu umožnit.
Jelikož stěžovatelka do své ústavní stížnosti v podstatě mechanicky převzala text svého dovolání, aniž by na argumentaci Nejvyššího soudu jakkoli reagovala, považuje Ústavní soud za nadbytečné znovu podrobně opakovat již jednou vyřčené a na odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, s nímž se v plném rozsahu ztotožnil, v dalším odkazuje.
Ústavnímu soudu závěrem nezbylo než uzavřít, že nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost na základě §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu