ECLI:CZ:US:2016:4.US.3686.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3686/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky GE Money Auto, s. r. o., se sídlem v Praze 4, Vyskočilova 1422/1a, zastoupené JUDr. Miroslavem Nyplem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Dukelská 15, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 10. 2015, č. j. 20 Co 290/2015-71, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 21. 10. 2015, č. j. 20 Co 290/2015-71, v řízení o excindační (vylučovací) žalobě výrokem I. změnil rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 16. 4. 2015, č. j. 3 C 184/2014-46, tak, že z exekuce vedené u okresního soudu pod sp. zn. 29 EXE 427/2013 a prováděné soudním exekutorem JUDr. Tomášem Vránou, Exekutorský úřad v Přerově, pod sp. zn. 103 EX 14548/13, vyloučil rovněž PC sestavu, dva barevné televizory a konferenční stolek. Výrokem II. krajský soud uložil stěžovatelce jako oprávněné nahradit žalobkyni jako vlastníkovi věcí nesprávně zařazených na soupis movitých věcí povinného náklady řízení před okresním i krajským soudem v celkové výši 18 346 Kč.
Proti rozsudku krajského soudu se stěžovatelka brání ústavní stížností ze dne 16. 12. 2015, ve které navrhuje, aby Ústavní soud toto rozhodnutí zrušil. Namítá zásah do ochrany vlastnictví podle čl. 11 a do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Svojí argumentací nemíří proti vlastnímu vyloučení předmětných věcí z exekuce, nýbrž výhradně proti uložení povinnosti nahradit žalobkyni náklady řízení. Zdůrazňuje, že v řízení vycházela výhradně ze zjištění soudního exekutora, přičemž žalobkyně ji nekontaktovala a nepožádala o vyřazení věcí ze soupisu. Je proto přesvědčena, že ji nelze označit za procesního viníka řízení a uložit jí náhradu nákladů.
Ústavní soud nejprve posoudil náležitosti ústavní stížnosti a konstatoval, že byla podána včas a osobou oprávněnou, přičemž stěžovatelka je v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zastoupena advokátem. Ústavní stížnost rovněž nebyla shledána nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nepředstavuje další stupeň přezkumu věcné správnosti či konkrétního odůvodnění rozhodnutí obecných soudů a popřel by svoji roli i postavení v rámci výkonu soudní moci, pokud by tuto roli přijal a opakovaně se zabýval konkrétními úvahami krajského soudu, které byly určující pro rozhodnutí o nákladech řízení o excindační žalobě. Pro přezkum Ústavním soudem je určující výhradně dodržení ústavního rámce jeho rozhodovací činnosti v projednávané věci.
Při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení Ústavní soud postupuje zdrženlivě; do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahuje výjimečně a pouze v případech, kdy je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2007, sp. zn. III. ÚS 624/06 (N 27/44 SbNU 319), všechna zde uváděná rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Věci tohoto druhu zpravidla vůbec nemohou dosáhnout ústavněprávní roviny, ledaže by se jednalo o mimořádně závažné pochybení s významnými dopady na osobu stěžovatele, resp. do jeho majetkových poměrů (usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 3519/13, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 1848/13, nebo ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2525/10). Takový dopad ovšem stěžovatelka v projednávané věci netvrdila, přičemž předmětem řízení je navíc poměrně nízká částka - jedná se o tzv. bagatelní věc.
Krajský soud své rozhodnutí řádně odůvodnil a otázce nákladů řízení věnoval zvláštní pozornost. Dospěl k ústavně konformnímu závěru, že v projednávané věci je třeba použít obecnou úpravu §142 odst. 1 o. s. ř. a nelze aplikovat §143 ani moderační právo podle §150 téhož zákona. Vyšel z podrobného rozboru procesního vývoje případu a konstatoval, že žalobkyně jako třetí osoba - vlastník věcí nesprávně zařazených na soupis movitých věcí povinného, marně usilovala o jejich vyloučení z exekuce návrhem podaným u soudního exekutora, přičemž stěžovatelka, která si daného exekutora zvolila a byla rovněž obeznámena s obsahem soupisu, žádným způsobem nepřispěla k možnému mimosoudnímu řešení. Ani v rámci řízení o excindační žalobě pak nárok na vyloučení věcí žalobkyně neuznala, ba naopak trvala na zamítnutí žaloby.
Ústavní soud dodává, že na posouzení věci nemůže nic změnit jeho konstantní judikatura vymezující obecná vodítka při rozhodování o náhradě nákladů řízení o excindačních žalobách [srov. nálezy ze dne 15. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 923/10 (N 224/59 SbNU 275), a ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. III. ÚS 3564/14]. Předmětem posouzení v nyní projednávané věci totiž na rozdíl od uvedených pilotních případů není (celková) náhrada nákladů při zastavení exekuce vinou exekutora, nýbrž toliko náhrada nákladů řízení o excindační žalobě jako jedné z dílčích procesních fází exekuce, která svojí výší nepřekročila rámec bagatelnosti a rozhodnutí o níž krajský soud založil na konkrétních okolnostech případu.
Za podstatně přiléhavější lze označit usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. I. ÚS 2605/15, jímž byla v právně obdobné věci odmítnuta ústavní stížnost téže stěžovatelky zastoupené týmž zástupcem (srov. též usnesení ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 385/14, nebo ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. III. ÚS 707/11).
Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. ledna 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu