ECLI:CZ:US:2016:4.US.3689.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3689/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Jaroslava Jechury a Martiny Haschové, oba zastoupeni Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem se sídlem Plzeň, Malá 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2015 č. j. 21 Cdo 1481/2015-230, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 9. 2014 č. j. 11 Co 231/2014-197, usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 22. 3. 2013 č. j. 29 D 104/2006-169, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 9. 2011 č. j. 11 Co 332/2011-136, usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 12. 11. 2010 č. j. 29 D 104/2006-120 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2008 č. j. 21 Cdo 3185/2007-90, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí vydaných v rámci dědického řízení.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že mezi dědici byla nejdříve uzavřena dohoda o vypořádání dědictví, schválená okresním soudem. Posléze s ohledem na předložení závěti bylo ve věci znovu rozhodováno, a to v souladu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v jeho usnesení ze dne 29. 4. 2008 č. j. 21 Cdo 3185/2007-90. Bylo přitom zohledněno, že pozůstalý syn, který podle dohody o vypořádání dědictví nabyl podíly zůstavitelky na nemovitostech, tyto nemovitosti po podání dovolání prodal. Rozhodnutím Okresního soudu Plzeň-město ze dne 22. 3. 2013 č. j. 29 D 104/2006-169 proto byla nově stanovena hodnota dědictví a v návaznosti na to i výše dědických podílů. Krajský soud v usnesení ze dne 23. 9. 2014 č. j. 11 Co 231/2014-197 změnil prvostupňové rozhodnutí pokud jde o stanovení hodnoty dědictví a dědických podílů, když zohlednil náklady na realizování prodeje nemovitosti. Současně bylo rozhodováno o nákladech řízení a odměně a náhradě nákladů a hotových výdajů notářky.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 22. 9. 2015 č. j. 21 Cdo 1481/2015-230 uvedl, že dovolání proti výroku usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 9. 2014 ve výrocích o nákladech řízení včetně znalečného, a proti výroku téhož usnesení Krajského soudu v Plzni o nákladech odvolacího řízení není podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud posoudil rozhodné otázky v souladu s ustálenou rozhodovací praxí a se zákonem, a proto není důvod, aby byly dovolacím soudem posouzeny jinak. V části, v níž dovolatelé uplatnili jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. (zpochybňovali právní posouzení otázky souladu dohody o vypořádání dědictví ze dne 28. 6. 2006 se zákonem a dobrými mravy ve smyslu ustanovení §482 obč. zák., kterou se zabýval Nejvyšší soud ve svém zrušujícím usnesení ze dne 29. 4. 2008), podle Nejvyššího soudu dovolání trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Stěžovatelé s právními závěry soudů nesouhlasí. Namítají, že Nejvyšší soud ve svém kasačním rozhodnutí ze dne 29. 4. 2008 nesprávně posoudil dohodu o vypořádání dědictví schválenou usnesením okresního soudu ze dne 17. 7. 2006 jako neplatnou pro rozpor se zákonem a s dobrými mravy.
Pokud jde o poslední napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, vyjadřují přesvědčení, že jejich dovolání vadami bránícími pokračování v dovolacím řízení netrpělo a Nejvyšší soud jej měl věcně projednat. Jejich dovolání bylo postaveno na tom, že věcně nesprávné bylo již původní kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu. Stěžovatelé se v rámci dalšího dovolání domáhali toho, aby Nejvyšší soud posoudil stejnou otázku jinak - odlišně od svého dřívějšího posouzení, tedy aby opačně oproti svému dřívějšímu rozhodnutí posoudil otázky rozporu dědické dohody se zákonem a dobrými mravy.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Přestože stěžovatelé své výhrady směřují proti poslednímu rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání, podstatu ústavní stížnosti tvoří jejich polemika s právními závěry Nejvyššího soudu, vyjádřenými v jeho kasačním rozhodnutí ze dne 29. 4. 2008. Stěžovatelé se domáhají přehodnocení jeho závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejich právního názoru, podle něhož, zjednodušeně řečeno, by dědictví mělo být vypořádáno podle původní dohody, bez ohledu na závěť zůstavitele.
Ústavní soud ověřil, že soudy se námitkami stěžovatelů řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci dospěly ke shora nastíněným závěrům, jejichž podstatou je, že při vypořádání dědictví je třeba respektovat závěť, byť byla předložena, a to bez viny kterékoliv sporné strany, až po prvotním uzavření dohody o vypořádání dědictví. Ve svých závěrech přitom zohlednily i specifické okolnosti, způsobené prodejem nemovitostí.
Jak již bylo naznačeno, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu jsou záležitostí nezávislých soudů. Proto se ani v projednávané věci nemůže pouštět do meritorního přezkumu rozhodnutí civilních soudů, nahrazovat jejich úvahy vlastními a přehodnocovat jejich řádně odůvodněné závěry.
Ústavní soud nepovažuje za neústavní ani rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání stěžovatelů podle ustanovení §243 odst. 1 věty první o. s. ř. Nejvyšší soud své závěry, pokud jde odmítnutí dovolání pro vady, pro něž nelze v řízení pokračovat, dostatečně odůvodnil, přičemž Ústavní soud ověřil, že stěžovatelé v dovolání skutečně požadovali přehodnocení závěrů Nejvyššího soudu, které již v téže věci vyslovil v předchozím rozhodnutí, a které Ústavní soud neshledal jako neústavní. Stejně tak nelze mít výhrady proti rozhodnutí Nejvyššího soudu v části týkající se nepřípustnosti dovolání proti výroku o nákladech řízení.
Ústavní soud uzavírá, že neshledal porušení stěžovateli vytýkaných základních práv a tedy ani žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah. Stěžovatelé měli a nepochybně i využili možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelé neztotožňují, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 2016
JUDr. Jaromír Jirsa
předseda senátu