ECLI:CZ:US:2016:4.US.3824.14.1
sp. zn. IV. ÚS 3824/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti společnosti Panství Bechyně SE, se sídlem Landstrasse 33, Vaduz, Lichtenštejnsko, rejstříkové číslo FL-0002.270.341-0, zastoupené JUDr. Pavlem Šedivým, advokátem se sídlem Údolní 2997, Tábor, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 5 Co 72/2012-370 ze dne 24. 2. 2012 a rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 1823/2012-412 ze dne 17. 9. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhala se stěžovatelka zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu, spravedlivý proces a rovné postavení účastníků řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen "Listina EU") a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Dle stěžovatelky bylo napadenými rozhodnutími rovněž neoprávněně zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva vlastnit majetek, resp. do práva na ochranu proti zásahu do pokojného užívání majetku ve smyslu čl. 11 Listiny, čl. 17 odst. 1 Listiny EU a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, jakož i do ústavně garantované svobody podnikání ve smyslu čl. 26 Listiny a čl. 16 Listiny EU.
Z přiloženého listinného materiálu Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Prachaticích (dále jen "okresní soud") rozsudkem č. j. 6 C 25/2008-332 ze dne 4. 11. 2011, ve znění opravného usnesení č. j. 6 C 25/2008-357 ze dne 12. 12. 2011, rozhodl, že Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (dále jen "vedlejší účastnice") je povinna z nemovitostí ve vlastnictví stěžovatelky, ve výroku rozsudku podrobně specifikovaných, vyklidit kontaminované oleje, kontaminované vody a ostatní odpady, a to do 9 měsíců od právní moci rozsudku.
Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že právní předchůdce stěžovatelky pronajal dne 1. 8. 1998 společnosti Enviro Technology Today, spol. s r. o. (dále jen "ETT") nemovitosti, které ETT následně využívala ke svému podnikání v oblasti odpadového hospodářství, v rámci něhož zde navezla nebezpečný odpad. Dne 8. 1. 2002 byl na majetek ETT prohlášen konkurz, který byl dne 27. 4. 2004 zrušen pro nedostatek majetku; usnesení o zrušení konkurzu nabylo právní moci dne 4. 6. 2004. Nájem mezi stěžovatelkou a ETT skončil výpovědí ke dni 15. 7. 2004. Dne 6. 8. 2004 pak nabylo právní moci usnesení o výmazu ETT z obchodního rejstříku. Na takto ustaveném základě se okresní soud ztotožnil s argumentací stěžovatelky, že vlastnictví k nebezpečnému odpadu, nacházejícímu se na předmětných nemovitostech, nepřešlo v důsledku zániku společnosti ETT na stěžovatelku jakožto vlastníka pozemku, nýbrž na stát z titulu nabytí věci opuštěné dle §135 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 30. 9. 2005. Okresní soud proto uložil vedlejší účastnici, aby nemovitosti vyklidila.
K odvolání vedlejší účastnice Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") rozsudkem č. j. 5 Co 72/2012-370 ze dne 24. 2. 2012 změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalobu na vyklizení zamítl. Krajský soud konstatoval, že k opuštění věci je třeba právního úkonu jejího vlastníka, přičemž nebylo prokázáno, že by společnost ETT příslušný úkon učinila. Posledním právním úkonem společnosti ETT bylo podání návrhu na prohlášení konkurzu, z nějž ovšem není možno dovodit úmysl věc opustit.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 22 Cdo 1823/2012-412 ze dne 17. 9. 2014 zamítl. Dovolací soud vyloučil možnost, že by vlastnické právo k odpadu na vedlejší účastnici přešlo, a to ať už z titulu opuštění věci (derelikce), nalezení ztracené věci, či v rámci procesu likvidace společnosti ETT aplikací §75 odst. 5 in fine zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, nebo v režimu speciální úpravy, tj. zákona o odpadech (v rozhodné době platného zákona č. 238/1991 Sb. a poté zákona č. 125/1997 Sb.).
Stěžovatelka se v dalším obrátila na Ústavní soud. Rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu napadla ústavní stížností, v níž namítala, že interpretace relevantních ustanovení občanského a obchodního zákoníku tak, jak ji provedly obecné soudy, je nepřiměřeně formalistická a nijak nepřispívá k vyřešení nastalé situace, kdy se na pozemcích stěžovatelky nachází nebezpečný odpad, který nemá vlastníka, a za jehož osud po zániku společnosti ETT nikdo neodpovídá. Stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že pokud právní úprava dané problematiky není dokonalá či dokonce konkrétní zákonná úprava, která by dopadala na daný případ, chybí, je nezbytné vyložit jednotlivá ustanovení právních předpisů v souladu s ústavními principy tak, aby nezůstal zakonzervován existující závadný stav. Podle stěžovatelky mohlo východisko v projednávané věci spočívat právě v přiměřené aplikaci ustanovení §135 občanského zákoníku, případně §75 odst. 5 obchodního zákoníku, dle nichž by vlastnické právo k předmětnému majetku přešlo na stát; tento postup však obecné soudy odmítly. Stěžovatelka se s jejich právním posouzením neztotožnila a setrvala na názoru, že návrh na prohlášení konkurzu byl hmotně právním úkonem společnosti ETT směřujícím k opuštění věci, resp. že obecné soudy nesprávně vyhodnotily postup správce konkurzní podstaty (správně: likvidátora) v návaznosti na ustanovení §75 odst. 5 obchodního zákoníku. Stěžovatelka zdůraznila, že napadenými rozhodnutími byl navozen stav odporující platné právní úpravě, která v rozhodné době nepřipouštěla existenci věci "ničí", a že jimi byla zátěž s nebezpečným odpadem spojená fakticky přenesena na vlastníka pozemku. Přitom to byl stát, kdo stanovil pravidla podnikání v oblasti nakládání s nebezpečnými odpady a kdo měl prostřednictvím svých orgánů pod kontrolou celý proces zániku společnosti ETT a likvidace jejího majetku. Jakákoliv nejasnost, jež v této souvislosti vznikla, by tedy měla jít k jeho tíži a nikoliv k tíži stěžovatelky jakožto osoby soukromého práva, kterou s činností společnosti ETT spojovala toliko nájemní smlouva.
V doplnění ústavní stížnosti ze dne 5. 12. 2014 pak stěžovatelka rozvedla argumentaci týkající se hmotněprávních účinků návrhu na prohlášení konkurzu, a to v tom smyslu, že u společnosti, která má jen nepatrný majetek, je důsledkem konkurzu pozbytí právní subjektivity a v návaznosti na to i způsobilosti cokoliv vlastnit. Návrh na prohlášení konkurzu tedy za těchto okolností jednoznačně zahrnuje vědomost úpadce, že jeho majetek bude zcizen. Stěžovatelka rovněž zpochybnila argument dovolacího soudu, vycházející ze stanoviska likvidátora a správce konkurzní podstaty, že společnost ETT nebyla v době před svým zánikem vlastníkem předmětného odpadu. Dle stěžovatelky by takový výklad smlouvy o dílo, na jejímž základě ETT odpad převzala, odporoval veřejnoprávní regulaci, představované tehdy zákonem č. 125/1997 Sb., o odpadech.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy České republiky). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor.
Podstatu ústavní stížnosti tvoří polemika stěžovatelky se skutkovými a právními závěry, k nimž obecné soudy při projednávání uplatněného nároku dospěly, zejména je namířena proti způsobu výkladu ustanovení §135 občanského zákoníku a §75 odst. 5 obchodního zákoníku. Ústavní soud v reakci na to podotýká, že ve své rozhodovací praxi opakovaně vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Je tomu tak především tehdy, jestliže jsou závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají, nebo tehdy, jestliže byla některá z norem podústavního práva interpretována způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), nebo jednalo-li se o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy) [srov. kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Shora popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit napadená rozhodnutí, v projednávané věci ovšem nenastala. Obecné soudy se tvrzeným nárokem stěžovatelky zabývaly a své závěry, vedoucí k zamítnutí její žaloby, logicky a srozumitelně zdůvodnily, přičemž se vypořádaly se všemi relevantními argumenty, které stěžovatelka v průběhu řízení uplatnila. V této souvislosti je nutno zdůraznit, že předmětem řízení před obecnými soudy nebylo komplexní vyřešení majetkoprávních vztahů k nebezpečnému odpadu, zatěžujícímu nemovitosti stěžovatelky, nýbrž toliko zodpovězení otázky, zda je vlastníkem odpadu vedlejší účastnice. Obecné soudy spornou otázku v mezích své kompetence posoudily, přičemž Ústavní soud neshledal nic, co by mohl jejich závěrům z ústavněprávního hlediska vytknout. Skutečnost, že se stěžovatelka s právním posouzením věci provedeným obecnými soudy neztotožnila, sama o sobě porušení jejích ústavně zaručených práv nezakládá.
S ohledem na výše uvedené nezbylo Ústavnímu soudu než předloženou ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. března 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu