ECLI:CZ:US:2016:4.US.3852.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3852/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti doc. Ing. arch. Radka Kolaříka, zastoupeného Mgr. Jindřichem Šimberským, advokátem se sídlem Praha, Hořejší nábřeží 786/21, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 10. 2015 č. j. 1 Cmo 178/2015-254, ve znění opravného usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 11. 2015 sp. zn. 1 Cmo 178/2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení výroku I. a III. v záhlaví uvedeného usnesení vrchního soudu, kterým bylo rozhodnuto, že výrok usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2015 č. j. 52 Cm 42/2013-231 o zastavení řízení, v němž se žalobce vůči stěžovateli domáhal zaplacení částky 12 970 679,92 Kč s příslušenstvím, zůstává odvoláním nedotčen (výrok II.); rozhodnuto, že výrok městského soudu, podle nějž je žalobce povinen nahradit stěžovateli náklady řízení ve výši 301 290 Kč se potvrzuje (výrok I.); a rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Rozhodnutím vrchního soudu tak nebylo vyhověno požadavku stěžovatele uplatněnému v odvolání na navýšení přiznané náhrady nákladů řízení na 1 501 005 Kč.
Ústavní soud podanou ústavní stížnost posuzoval nejprve z hlediska procesních podmínek její přípustnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita k jiným procesním prostředkům, které zákon stěžovateli poskytuje k ochraně jeho práva, což znamená, že k jejímu věcnému projednání může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel všechny tyto prostředky (efektivně) vyčerpal. Po stránce materiální se subsidiarita ústavní stížnosti projevuje v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit.
V projednávané věci je v souladu s ustanovením §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve spojení s ustanovením §237 o. s. ř., posledním procesním prostředkem, který stěžovateli zákon k ochraně jeho práva poskytuje, dovolání. Podle ustanovení §237 o. s. ř. totiž platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Z uvedeného je zřejmé, že přípustnost dovolání se netýká pouze rozhodnutí ve věci samé, nýbrž všech rozhodnutí, kterými se řízení končí, vyjma věcí specifikovaných v §238 o. s. ř. Mezi výroky, které mohou být napadeny dovoláním, se tak řadí i výroky o nákladech řízení (srov. též usnesení sp. zn. II. ÚS 1441/13 a IV. ÚS 1804/14).
Ústavní soud přitom již ve své dřívější judikatuře vyjádřil názor (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13, II. ÚS 941/15), že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je z výše uvedeného důvodu uplatnitelná rovněž jako dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. spočívající v nesprávném právním posouzení. Výjimku představují pouze ty námitky, k jejichž uplatnění zákon stanoví jiný právní prostředek ochrany práva, jako je tomu např. v případě žaloby pro zmatečnost podle ustanovení §229 odst. 1 až 3 o. s. ř. Nejde-li proto o tento případ, může se účastník odvolacího řízení, který tvrdí, že rozhodnutím odvolacího soudu došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, domáhat ústavní stížností jejich ochrany pouze tehdy, pokud předtím řádně a účinným způsobem vyčerpal dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. I nadále přitom platí, že pokud by bylo řádně podané dovolání Nejvyšším soudem odmítnuto pro nepřípustnost z důvodu závisejícího na jeho uvážení, je stěžovateli zachována lhůta k podání ústavní stížnosti i proti rozhodnutí odvolacího soudu.
Stěžovatel proti napadenému rozhodnutí Vrchního soudu v Praze však dovolání nepodal, ačkoliv byl o této možnosti řádně poučen. Za této situace nezbývá než konstatovat, že stěžovatel nevyužil všechny prostředky k ochraně svého práva, přičemž jeho subjektivní přesvědčení, že dovolání by bylo zjevně neodůvodněné či nepřípustné, s ohledem na shora uvedené přípustnost ústavní stížnosti založit nemůže.
Ústavní soud proto ústavní stížnost, aniž by posuzoval její důvodnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. února 2016
JUDr. Vladimír Sládeček
soudce zpravodaj