ECLI:CZ:US:2016:4.US.391.15.1
sp. zn. IV. ÚS 391/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti M. H., zastoupeného JUDr. Jaroslavou Ježkovou, advokátkou se sídlem K. J. Erbena 1266, 509 01 Nová Paka, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 1343/2014-33 ze dne 22. 10. 2014, usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 9 To 96/2014-448 ze dne 12. 3. 2014 a rozsudku Okresního soudu v Nymburce č. j. 4 T 231/2012-404 ze dne 11. 12. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 4 odst. 4 a čl. 8 odst. 1 a 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresního soudu v Nymburce byl stěžovatel spolu s dalším obviněným uznán vinným přečinem pytláctví podle §304 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku (dále též "tr. zákoník") jako spolupachatelé podle §23 tr. zákoníku, jehož se měli dopustit neoprávněným úlovkem dvou kusů muflona obecného v lokalitě Višňovka v katastrálním území obce Velenka, okres Nymburk, a to způsobem blíže rozvedeným ve skutkové větě výroku o vině. Za to byli oba obvinění podle §304 odst. 2 tr. zákoníku odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, jehož výkon jim byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle §67 odst. 1 a §68 tr. zákoníku jim byl současně uložen peněžitý trest ve výši 50.000,- Kč, a to ve 100 denních sazbách po 500,- Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, soud podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl dále oběma obviněným uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu práva myslivosti podle zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, v trvání čtyř roků. Výrokem podle §228 odst. 1 trestního řádu (dále též "tr. ř.") soud uložil obviněným povinnost společně a nerozdílně uhradit Mysliveckému sdružení Velenka, škodu ve výši 179.800,- Kč.
Proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně podali oba obvinění odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Praze v záhlaví citovaným usnesením tak, že je podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Následná dovolání obou obviněných Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel tvrdí, že došlo ke svévoli soudů při zjišťování skutečného stavu věci a zcela formální, obecné reflexi námitek obhajoby, k eliminaci obhajovacích práv a nedostatku zodpovědnosti při výkladu procesních ustanovení. Dle jeho názoru nebyla ctěna ani zásada presumpce neviny, když mj. rozpory a pochybnosti při zjišťování skutkového stavu věci nebyly vykládány v jeho prospěch, ale naopak v jeho neprospěch, čímž byla porušena i zásada in dubio pro reo. Soud v průběhu prováděného dokazování dle jeho názoru neprokázal skutkový děj, jak je popsán ve výroku napadeného rozsudku Okresního soudu v Nymburce. Stěžovatel dále poukázal na rozpory, kdy okresní soud ve výrocích o vině setrvává na stanovisku, že stěžovatel odešel "s dosud neustavenou dlouhou kulovou zbraní", kdy tato zbraň nebyla nalezena, přičemž stěžovatel nemá v držení žádnou střelnou zbraň. Stěžovatel také zpochybnil procesní použitelnost záznamu o rekognici, neboť tehdy neměl svého advokáta, a soudům vytýká i tzv. opomenuté důkazy. Tyto své výhrady stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Dále se sluší připomenout, že řízení před Ústavním soudem o ústavní stížnosti již není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je v posuzované věci přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze skutkového děje či okolností se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na shora nastíněné postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, v to počítaje též vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů. Dále je třeba upozornit, že toliko obecný soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 40 odst. 1 Listiny), a za tím účelem jedině on je oprávněn provádět a hodnotit důkazy. Ústavní stížnost je nadto v zásadě jen polemikou s obsahem odůvodnění napadených soudních rozhodnutí. Z odůvodnění napadených usnesení dovolacího i odvolacího soudu je pak patrné, že stěžovatel uplatnil veskrze námitky skutkového či procesního charakteru, s nimiž se již tyto soudy patřičně vypořádaly. Skutečnost, že se stěžovatel s výsledkem tohoto vypořádání subjektivně neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost důvodnou.
Ústavní soud na tomto místě připomíná, že se již danou trestní věcí zabýval, a to v souvislosti s řízením o podobně koncipované ústavní stížnosti spoluobviněného J. K., vedené pod sp. zn. I. ÚS 356/15, již usnesením ze dne 18. 3. 2015 jako zjevně neopodstatněnou odmítl. Ústavní soud v uvedeném usnesení konstatoval, že "při dokazování stěžovatelovy viny soudy poukázaly na výpovědi řady svědků, nelogičnosti a rozpory ve výpovědích obou odsouzených, protokoly o ohledání místa činu i na další důkazy. Svědci přitom nevypověděli pouze to, že stěžovatel seděl v autě, nýbrž také, že se snažil pod sedadlo schovávat nepoužité plomby (díky nimž se upytlačená zvěř může jevit jako legálně ulovený kus). Ve vozidle se navíc nacházely také další předměty svědčící o tom, že se oba odsouzení vydali na místo pytlačit. Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí nic, co by mohlo závěry soudů zpochybnit, natožpak co by mohlo svědčit o existenci zjevného excesu při hodnocení důkazů" (text usnesení je veřejnosti dostupný na adrese http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud nemá důvod se od tohoto hodnocení odchylovat ani v případě nynějšího stěžovatele.
Ke specifickým procesním námitkám nutno uvést následující. Pokud jde o skutečnost, že se nenašla dlouhá kulová zbraň, jíž měl stěžovatel skolit dva jedince muflona obecného, ačkoli je tato skutečnost součástí skutkové věty výroku o vině, nelze přehlédnout, že soud existenci takové zbraně u stěžovatele v době bezprostředně po ulovení zvěře vzal za prokázanou ze svědecké výpovědi B. Dohnala, přičemž uvedl, proč jeho výpovědi v tomto směru uvěřil (srov. též odůvodnění odvolacího soudu na str. 3 jeho usnesení). Námitkou tvrzené procesně nepoužitelné rekognice se dostatečně zabýval již odvolací soud, který žádná pochybení v tomto směru neshledal, protože stěžovatel v přípravném řízení žádného obhájce neměl a žádný obhájce se jí dle protokolu na č. l. 173 příslušného trestního spisu nezúčastnil (a dle ustanovení trestního řádu ani nemusil). Odvolací soud z argumentace stěžovatele dovodil, že rekognici provedenou v této trestní věci zřejmě zaměňuje s důkazem provedeným v rámci jeho jiného trestního stíhání pro obdobný delikt. Stěžovatel v tomto směru v ústavní stížnosti nenabídl žádné vysvětlení, ač přitom tvrdí opak, tedy vůbec nerozvedl, v čem konkrétně a proč jsou vývody odvolacího soudu liché či jinak zásadně nesprávné. Za této situace ovšem Ústavní soud nemohl rozumně dospět k závěru o nepodloženosti závěrů odvolacího soudu o procesní použitelnosti v přípravném řízení provedené rekognice. Konečně ani výhradám stěžovatele směřujícím proti tzv. opomenutým důkazům nemohl Ústavní soud přisvědčit. I těmto výhradám se zejména odvolací soud ve svém rozhodnutí věnoval (str. 3) a uvedl, že za dané důkazní situace již nebylo třeba dokazování nikterak doplňovat, tím spíše, když doplnění důkazního materiálu o časovou osu, jež by dle tvrzení stěžovatele v ústavní stížnosti byla prokázala "nemožnost časového sledu událostí popsaných v obžalobě", zjevně nemohlo vést k přehodnocení soudy (a nikoli státním zastupitelstvím) zjištěného skutkového stavu, a tím ani ke změně právní kvalifikace. Stran závěrů stěžovatele o absenci výroku vztahujícího se výhradně k osobě spoluobviněného (/ne/zabavení mu kulovnice ráže 308 W) lze zcela odkázat na přiléhavé odůvodnění napadeného usnesení dovolacího soudu, který se touto námitkou zabýval v rámci stěžovatelem uplatněného dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. a který ji také náležitým způsobem vypořádal (str. 8).
Ze všech výše uvedených důvodů tudíž Ústavní soud nemohl dospět k závěru o porušení základních práv stěžovatele, jichž se v ústavní stížnosti dovolává, a přikročil k odmítnutí ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrhu zjevně neopodstatněného.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 19. července 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu