ECLI:CZ:US:2016:4.US.502.16.1
sp. zn. IV. ÚS 502/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaromírem Jirsou ve věci návrhu JUDr. Libora Hrubého, Dipl. Mgmt., zastoupeného JUDr. Jaroslavou Krybusovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Hroznová 470/13, ve věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 T 40/2015, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel podání, jímž se navrhovatel domáhá, aby Ústavní soud přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích, aby trestní spis vedený pod sp. zn. 17 T 40/2015 společně s návrhem na odnětí a přikázání věci podaným obžalovaným (navrhovatelem) dne 1. února 2016 podle ustanovení §25 zákona č. 141/1961 Sb. (trestní řád) v platném znění postoupil k projednání a rozhodnutí o výše specifikovaném návrhu ve smyslu ustanovení §25 (trestního řádu) Nejvyššímu soudu.
Navrhovatel ve svém podání uvedl, že mu dne 1. února 2016 byla doručena obžaloba pro zločin podvodu dle ustanovení §209 odstavců 1 a 5 písmeno a) trestního zákoníku společně s předvoláním k hlavní líčení, které se mělo konat dne 10. února 2016. Hlavní líčení bylo mediálně sledovanou věcí; před započetím jednání navrhovatel upozornil předsedu senátu o tom, že podle ustanovení §25 trestního řádu navrhl odnětí a přikázání věci krajskému soudu v obvodu Vrchního soudu v Olomouci, přičemž jediným soudem, který o tom může rozhodnout je Nejvyšší soud. Tento svůj návrh odůvodnil s odkazem na nález Ústavní soud sp. zn. III. ÚS 441/04. Předseda senátu přesto zahájil jednání; následně proto navrhovatel podal návrh na odročení hlavní líčení. Jelikož hlavní líčení pokračovalo, navrhovatel vznesl námitku podjatosti vůči členům senátu, jakož i vůči všem soudcům a přísedícím Krajského soudu v Českých Budějovicích. Po přerušení hlavního líčení bylo vydáno usnesení, podle kterého se předseda necítí být podjatým. Navrhovatel si proti tomu ihned podal stížnost. S ohledem na okolnosti případu nepovažuje navrhovatel své podání za předčasné a domáhá se výroku Ústavnímu soudu, jak uvedeno výše, neboť v postupu krajského soudu shledává zásah do svých zaručených práv.
Po seznámení se s předloženými podklady dospěl Ústavní soud k závěru, že k jejímu projednání není příslušný.
Podle ustanovení §72 odstavce 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je oprávněna podat ústavní stížnost fyzická nebo právnická osoba, která tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, nebo jiným rozhodnutím orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor.
Přikázání věci jinému soudu (§25 trestního řádu) je případem moderace práva na zákonného soudce, které by mělo nastat jen výjimečně, na základě existence zákonných důvodů - k takovému kroku může dojít i na základě žádosti účastníka řízení (právě projednávaný případ). Místně příslušný soud musí, dříve než předá podnět soudu oprávněnému rozhodnout, zjistit, zda skutečně existují okolnosti důležité k takovému postupu, například důvody pro vyloučení všech soudců, a nejedná se pouze o subjektivní vnímání reality. K této delegaci může dojít kdykoliv za řízení, což je patrné i z ustanovení §262 trestního řádu, který upravuje vrácení věci odvolacím soudem jinému senátu (soudu), než který rozhodoval původně.
Postup, jehož se navrhovatel ve své ústavní stížnosti domáhá, tedy přikázání trestního spisu jinému soudu, respektive soudu příslušnému rozhodnout o místní příslušnosti, není návrhem, k jehož vyřízení by byl Ústavní soud příslušný. Zvlášť s přihlédnutím k faktu, že od podání obžaloby, respektive od podání žádosti podle ustanovení §25 trestního řádu navrhovatelem, neuplynul ani měsíc.
Podle čl. 2 odstavce 2 Listiny, respektive čl. 2 odstavce 3 Ústavy ČR, lze státní moc uplatňovat jen v případech, mezích a způsobem, který stanoví zákon. Hlava druhá zákona o Ústavním soudu stanoví v jednotlivých oddílech celkem deset typů řízení, které mohou před Ústavním soudem probíhat, stěžovatel se však domáhá příkazu, který v tomto zákonném výčtu není upraven.
Stěžovatelem požadovaná deklarace tedy nespadá do pravomoci Ústavního soudu, a proto nezbylo než návrh odmítnout podle ustanovení §43 odstavce 1 písmene d) zákona o Ústavním soudu, neboť k jeho projednání není Ústavní soud příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. února 2016
Jaromír Jirsa v. r.
soudce zpravodaj