ECLI:CZ:US:2016:4.US.54.16.1
sp. zn. IV. ÚS 54/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti A. B., zastoupeného JUDr. Miloslavou Wipplingerovou, advokátkou se sídlem Plzeň, Pražská 45, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni sp. zn. 18 Co 325/2015 ze dne 26. 10. 2015 a Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 22 Nc 71/2014 ze dne 19. 5. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení práv garantovaných čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými nebylo vyhověno jeho návrhu v řízení o úpravu výživy a výchovy nezletilé dcery.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že shora uvedeným rozsudkem krajského soudu bylo potvrzeno prvostupňové rozhodnutí, kterým bylo v řízení o úpravě poměrů dítěte, jehož rodiče nejsou manželé a nežijí spolu, jímž byla nezletilá dcera svěřena do výchovy matky, bylo nově stanoveno výživné na 4 000 Kč měsíčně a stanovena výše a splatnost dlužného výživného.
Stěžovatel nesouhlasí s právními závěry soudů, které neshledaly důvod pro vyhovění jeho návrhu na svěření nezletilé dcery do střídavé péče. Je přesvědčen, že má stejné výchovné možnosti jako matka, přičemž není pravda, že by při výchově byl přehnaně benevolentní. Je téměř rok v pracovní neschopnosti a nezletilé se může plně věnovat. Matka pracuje na noční směny, má dvě další dcery a na výchovu má tak málo času. Stěžovatel dále nesouhlasí s výší stanoveného výživného. Uvádí, že pobírá pouze nemocenské dávky, které s ohledem na to, že v České republice nesplňuje limit pro přiznání invalidního a starobního důchodu, jsou jeho jediným příjmem.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, v některých případech dokonce považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (např. ve věcech rozvodu manželství, srov. kupř. sp. zn. II. ÚS 465/02 a IV. ÚS 31/04).
Důvodem se jeví skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných ustanovení ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se také odráží v tom, že ve věcech upravených v druhé části platného občanského zákoníku (dříve v zákoně o rodině) není proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek (nejedná-li se o manželské majetkové právo). Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda se nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2468/14).
Podstatu ústavní stížnosti představuje polemika stěžovatele s právními závěry soudů. Stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení jejich závěrů způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru ohledně úpravy rodičovských práv, jež by vedl k pro něj příznivějšímu výsledku sporu.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno dostatečné dokazování, včetně využití znaleckého posudku a stanoviska opatrovníka. Soudy své závěry, podle nichž nejsou splněny podmínky pro střídavou péči, podložily zjištěním, že rodiče nejsou schopni spolu komunikovat. Bez opatrovníka se nemohou domluvit ani o základních otázkách péče o nezletilou. Otec v době realizace styku odmítal matce sdělit, kde se nachází, kdy se vrátí apod. Za vhodnějšího vychovatele shledaly soudy matku, která je nezletilé věkově bližší, její výchovný přístup je pro nezletilou přínosnější než nadmíru tolerantní přístup otce. Výchovné prostředí matky poskytuje nezletilé bohatší sociální zázemí, vyrůstá s dvěma polorodými sestrami a je v jejím zájmu sourozenecký vztah prohlubovat. Matka si uvědomuje důležitost role otce při výchově nezletilé a i s ohledem na jeho komplikovaný zdravotní stav mu umožňuje rozsáhlý kontakt s dcerou. Svěření nezletilé do výchovy matky doporučil i opatrovník, neboť střídavá výchova je s ohledem neustálé konflikty mezi rodiči prakticky nerealizovatelná.
Při rozhodování o výši výživného soudy zvažovaly výdělkové schopnosti a možnosti obou rodičů a odůvodněné potřeby nezletilé. Přihlédly k tomu, že výdělkové a majetkové poměry otce jsou v podstatě nepřezkoumatelné, neboť jeho nadstandardní výdaje nekorespondují s dokládaným příjmem. Tvrzení, že výdaje platí jeho matka ze svého důchodu ve výši 65 000 Kč, považovaly za nevěrohodné.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Napadená rozhodnutí, přijatá v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci, nejsou v kolizi se zájmy nezletilé a z ústavního hlediska jim, podle přesvědčení Ústavního soudu, není co vytknout. Nalézací soud i soud odvolací svá rozhodnutí dostatečně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, na základě jakých důkazů dospěly ke shora nastíněným závěrům a které předpisy aplikovaly. Za této situace Ústavnímu soudu nepřísluší jejich meritorní závěry přezkoumávat či dokonce přehodnocovat.
Ústavní soud připomíná, že kritérium pro svěření dítěte do střídavé výchovy nepředstavuje přání konkrétního rodiče, nýbrž především zájem dětí (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který musí být při rozhodování soudů prioritním hlediskem, přičemž soudy se současně musí snažit nalézt řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny. Ústavní soud má za to, že tyto požadavky byly v napadených rozhodnutích respektovány, neboť soudy mj. vycházely z adekvátních skutkových zjištění. V projednávané věci se nestal důvodem pro nevyhovění návrhu na svěření nezletilé do střídavé péče odmítavý postoj její matky, ale konkrétní okolnosti a specifika případu, které ve svém komplexu vedly soudy k přesvědčení o nevhodnosti střídavé výchovy. Vzhledem k vstřícnému postoji matky, která otci umožňuje široký styk s dcerou, je přitom zachována možnost upevňování a rozvíjení vzájemných vztahů nezletilé s otcem.
Ústavní soud i v této souvislosti zdůrazňuje, že především civilním soudům přísluší, aby v souladu s nezávislostí soudní moci a s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností. Ústavní soud nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/15).
Ústavní soud pro úplnost dodává, že odmítnutí ústavní stížnosti nijak nepředjímá případné další rozhodování civilních soudů o úpravě výkonu rodičovských práv a povinností, pokud skutečně dojde k podstatné změně poměrů.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2016
JUDr. Jaromír Jirsa
předseda senátu