ECLI:CZ:US:2016:4.US.552.14.1
sp. zn. IV. ÚS 552/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka, ve věci stěžovatelky ANGLIA AUTO ACCESSORIES LIMITED, se sídlem Unit 3 Eastlands Industrial Estate Leiston Suffolk, IP 16 4 LL Suffolk, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, právně zastoupené Mgr. Jaroslavem Brožem, advokátem se sídlem Marie Steyskalové 62, Brno, za vedlejšího účastenství společnosti Klígl, spol. s r. o., se sídlem Za Humny 3146/66, Kyjov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013 sp. zn. 20 Cdo 865/2013 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 12. 2011 sp. zn. 20 Co 998/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 12. 2. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných soudních rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Z předmětné ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka měla pravomocným rozsudkem soudu přiznaný nárok vůči svému dlužníkovi - Kyjovan, výrobní družstvo invalidů (dále jen povinný). V rámci následně nařízené exekuce podala stěžovatelka mimo jiné návrh na výkon rozhodnutí formou přikázání jiné peněžité pohledávky - nájemného, které měli nájemci platit povinnému, jakožto pronajímateli. Jelikož někteří z nájemců (poddlužníků) svým povinnostem plnit nájemné stěžovatelce nedostáli, podala tato vůči nim tzv. poddlužnickou žalobu. Jedním z těchto nájemců byla i vedlejší účastnice řízení o ústavní stížnosti, společnost Klígl, spol. s r. o. (dále jen "vedlejší účastnice").
Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 15. 7. 2008 sp. zn. 13 C 2020/2004 byla zamítnuta žaloba stěžovatelky o zaplacení částky 271 688,60 Kč. Tento rozsudek byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 6. 12. 2011 sp. zn. 20 Co 998/2008 potvrzen. Podané dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013 sp. zn. 20 Cdo 865/2013 odmítnuto.
Žaloba byla zamítnuta z toho důvodu, že soudy obou stupňů dospěly k závěru, že poddlužnická žaloba byla podána pozdě. Poddlužník, společnost Klígl, spol. s r. o., byl vyrozuměn exekučním soudem o nabytí právní moci usnesení o nařízení exekuce vůči dlužníkovi stěžovatelky v září 2001, od tohoto data započala běžet stěžovatelce promlčecí lhůta pro podání poddlužnické žaloby a stěžovatelka tuto žalobu v zákonné tříleté lhůtě nepodala.
Stěžovatelka ve svém návrhu vytýká obecným soudům především dvě skutečnosti, a to, že námitka promlčení byla v rozporu s dobrými mravy a že otázka promlčení byla jiným soudem posouzena odlišně.
Rozpor s dobrými mravy v otázce promlčení spočívá podle stěžovatelky v tom, že navzdory doručení usnesení o nařízení exekuce, vedlejší účastnice uzavřela "novou" nájemní smlouvu se společností Správa objektu DSŘ Kyjov, s. r. o. (dceřiná společnost povinného), a nájemné platila tomuto subjektu. Z pohledu stěžovatelky bylo vše umocněno tím, že z exekučního spisu nebylo vůbec patrno, zda poddlužníci byli vyrozuměni o právní moci usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí. Tato nejasnost vystupuje do popředí o to více, uváží-li se, že ze čtyř různých senátů byly tři toho názoru, že poddlužníci nebyli v roce 2001 vyrozuměni o nabytí právní moci usnesení o nařízení exekuce. Podle náhledu stěžovatelky se vedlejší účastnice uzavřením nové nájemní smlouvy a především placením nájemného dceřiné společnosti dlužníka dopustila obcházení zákona. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, jak se Nejvyšší soud postavil k jí formulované otázce zásadního právního významu, která spočívala v tom, zda porušení povinnosti poddlužníka v intencích §313 a 314 o. s. ř., stanovené v rozhodnutí soudu, vylučuje jeho dobrou víru a zda uplatnění námitky promlčení v obraně proti poddlužnické žalobě není v rozporu s dobrými mravy. Obecné soudy se podle stěžovatelky nevypořádaly s argumentací stěžovatelky, že vznesená námitka v rozporu s dobrými mravy (v souvislosti s uvedeným odkázala stěžovatelka na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2600/09 a I. ÚS 548/11).
Jak bylo již shora naznačeno, další část právní argumentace stěžovatelky se odvíjí od toho, že obecné soudy posoudily odlišně otázku vyrozumění poddlužníka o nabytí právní moci usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí. Zatímco Krajský soud v Brně dospěl ve věci 25 Cm 45/2008 k závěru, že exekuční soud žádného z poddlužníků nevyrozuměl, v právě projednávané věci tomu bylo naopak. S ohledem na uvedené závěry krajského soudu, požádala stěžovatelka exekuční soud, aby poddlužníky vyrozuměl v intencích §314 o. s. ř. o nabytí právní moci usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí. Ten tak v roce 2011 skutečně učinil.
K překvapení stěžovatelky odvolací soud v rámci poddlužnických žalob vyhodnotil na základě listin, obsažených v exekučním spise, otázku vyrozumění poddlužníků dle §314 o. s. ř. jinak a dospěl k závěru, že poddlužníci byli vyrozuměni o nařízení výkonu rozhodnutí již v srpnu 2001. Další vyrozumění z roku 2011 tak považoval krajský soud za zcela nadbytečné. Stěžovatelka považuje za nepřípustné, aby v právním státě dva soudy téhož stupně posoudily ve dvou různých sporech jednu a tutéž otázku naprosto rozdílným způsobem, který v obou věcech vedl k zamítnutí žalob stěžovatelky. Při takovémto postupu obecných soudů nezbývá stěžovatelce než nabýt dojmu, že smyslem soudního řízení nebylo nalézat spravedlnost, nýbrž najít jakýkoli důvod, pro který by nemělo být stěžovateli vyhověno. Takovýto postup lze považovat za libovůli, resp. svévoli. V souvislosti s uvedeným stěžovatelka odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 690/01, I. ÚS 398/04 a I. ÚS 420/09.
III.
Ústavní stížnost se odmítá.
K předloženému návrhu stěžovatele je předně třeba konstatovat, že Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani nenahrazuje hodnocení důkazů či jiné samostatné úvahy obecných soudů svými vlastními závěry. Jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským zákoníkem nebo dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Výklad zákonů a jejich aplikace na jednotlivé případy je tedy v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud nelze považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí.
Dále je třeba uvést, že prakticky totožnými námitkami téže stěžovatelky se v minulosti Ústavní soud již zabýval, a to ve věci evidované pod sp. zn. I. ÚS 103/14, případně III. ÚS 3760/13, na bližší odůvodnění rozhodnutí v těchto věcech lze zcela odkázat. Stěžovatelka se navíc ve svém návrhu nijak nevypořádala se závěrem odvolacího soudu, který v rámci odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku mimo jiné uvedl, že příslušný vzor, kterým byla žalovaná informována o nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky, jí byl doručen do vlastních rukou dne 28. 8. 2000.
Stěžovatelce lze dát zapravdu v tom smyslu, že situace, kdy obecné soudy obdobnou či shodnou právní problematiku posoudí odlišně, není optimální. To však bez dalšího neznamená, že každá taková odlišnost je porušením základního práva v rovině ústavněprávní, a že by tedy měla vést ke zrušení jednoho ze sporných rozhodnutí (srovnej např. usnesení ze dne 10. ledna 2006 sp. zn. I. ÚS 528/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Ústavní stížnost není prostředkem, jímž by mělo docházet k usměrňování či sjednocování judikatury obecných soudů. Není v pravomoci Ústavního soudu zrušením jednoho rozhodnutí vnucovat obecným soudům svůj výklad podústavního práva a přisuzovat si tak postavení arbitra uvnitř obecného soudnictví.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu