ECLI:CZ:US:2016:4.US.584.16.1
sp. zn. IV. ÚS 584/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Solanského, zastoupeného JUDr. Jiřím Bönischem, advokátem se sídlem v Brně, Ječná 29a, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, č. j. 26 Cdo 566/2015-314, Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 9. 2014, č. j. 9 Co 419/2014-274, a soudního exekutora JUDr. Petra Kociána, Exekutorský úřad Brno - venkov ze dne 3. 6. 2014, č. j. 137 EX 4202/09-259, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností došlou dne 18. 2. 2016, splňující formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel brojí proti napadeným usnesením, jimiž byl v rámci dražby nemovitých věcí stěžovatele jako povinného konané dne 3. 6. 2014 udělen soudním exekutorem příklep vydražiteli. Stěžovatel namítá, že dražbu nebylo možné provést, neboť proti němu bylo v době dražby vedeno insolvenční řízení. V rámci insolvenčního řízení bylo vydáno předběžné opatření, na základě kterého bylo možné dražit, avšak stěžovatel považuje toto rozhodnutí za nevykonatelné pro jeho údajnou neurčitost. Odvolací soud názoru stěžovatele v tomto směru nepřisvědčil a rozhodnutí o příklepu nabylo právní moci; dovolání stěžovatele bylo dovolacím soudem odmítnuto jako nepřípustné. Stěžovatel se cítí být zkrácen na svých ústavně zaručených právech na spravedlivý proces a na vlastnictví majetku ve smyslu čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a čl. 4 Ústavy.
Po posouzení ústavní stížnosti a jejích příloh dospěl Ústavní soud k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a nelze jej považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, které by příslušelo právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů; k takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv či svobod jednotlivce. Ústavní soud však dospěl k závěru, že stěžovatel neuvedl žádné skutečnosti, které by rozporu s takovými právy nasvědčovaly; v podstatě se domáhá toliko přehodnocení vykonatelnosti předběžného opatření, ačkoliv obecné soudy v tomto směru zjevně nemají o jeho vykonatelnosti nejmenších pochyb.
Ústavní soud nahlédl do insolvenčního spisu stěžovatele vedeného v souvislosti s řízením sp. zn. KSOS 25 INS 15159/2014, v jehož rámci bylo předběžné opatření nařízeno, a zjistil, že řízení bylo zahájeno na základě dlužnického insolvenčního návrhu podaného stěžovatelem dne 2. 6. 2014, tedy den před konáním nařízené dražby jeho majetku. Tento návrh byl dne 6. 6. 2014 odmítnut pro vady a insolvenční soud dospěl mimo jiné k závěru, že stěžovatel se podáním návrhu již podruhé pokouší toliko zneužít účinků, jaké jsou se zahájením insolvenčního řízení spojeny, ve snaze zmařit uskutečnění dražby nařízené na jeho majetek v rámci exekučního řízení. Takové jednání stěžovatele vykazuje znaky zneužití práva, kterému nelze poskytovat ochranu (srov. ust. §8 obč. zák. a §1 o. s. ř.). Ani Ústavní soud zde není od toho, aby pro případné formulační nedostatky v rozhodnutích soudů, o jejichž smyslu a účelu není pochyb, tato rozhodnutí rušil a poskytoval tím ochranu právům stěžovatele, která se stěžovatel pokouší zneužít.
K námitkám stěžovatele stran dovolacího řízení lze odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, podle níž mu nepřísluší přezkoumávat vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. Posouzení obsahu dovolání a v něm obsažených námitek je především věcí úvahy Nejvyššího soudu. Kasační pravomoc Ústavního soudu přichází v úvahu teprve tehdy, pokud by rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2888/12 ze dne 13. 9. 2012). Vzhledem k výše uvedenému však nelze v projednávaném případě tyto úvahy jakkoli dále rozvíjet.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu