ECLI:CZ:US:2016:4.US.624.16.1
sp. zn. IV. ÚS 624/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaromírem Jirsou ve věci návrhu P. Č., zastoupeného Mgr. Ing. Karlem Anderlem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2015, č. j. 5 Tdo 557/2015-I.-146, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel podání označené jako ústavní stížnost, jímž se navrhovatel domáhá zrušení napadeného usnesení, kterým Nejvyšší soud k dovolání navrhovatele podle ustanovení §265k odstavců 1 a 2 trestního řádu zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. září 2014, sp. zn. 3 To 28/2014, v části týkající se navrhovatele, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušenou část citovaného rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu (výrok I.); dovolání ostatních obviněných byla odmítnuta (výroky II. a III.). Důvodem zrušení rozsudku odvolacího soudu byl fakt, že jeho obhájci byl před jednáním odvolacího soudu pozastaven výkon advokacie.
Navrhovatel však v rozhodnutí Nejvyššího soudu spatřuje pochybení spočívající v porušení principu presumpce neviny, neboť za dané situace neměl soud hodnotit jeho souzené jednání, a proto dospěl k nesprávnému, předčasnému a neúplnému závěru o vině a skutku. Tím mělo být porušeno právo zakotvené v čl. 40 odstavci 2 Listina základních práv a svobod. S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1965/15, navrhl stěžovatel, aby Ústavní soud zrušil napadeného rozhodnutí a vrátil věc do stádia řízení před soudem prvého stupně.
Podle §75 odstavce 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") představuje podle čl. 87 odstavce 1 písmene d) Ústavy ústavní stížnost zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv a svobod, ve vztahu subsidiarity. Ochrana ústavnosti přitom není, a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice viz nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 (publ. in: N 111/19 SbNU 79, též http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud tedy představuje ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních mechanismů. K základním zásadám ovládajícím řízení o ústavních stížnostech patří proto zásada subsidiarity, podle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odstavec 1 ve spojení s §72 odstavci 3 a 4 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky podle ustanovení §75 odstavce 2 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud však neshledal v projednávané věci, že by nyní taková výjimečná okolnost nastala.
Jinými slovy řečeno, ústavní stížnost je procesní nástroj, který je možno použít teprve poté, co navrhovatel vyčerpal všechny ostatní zákonné možnosti. V projednávaném případě byla napadeným rozhodnutím věc vrácena k novému jednání a rozhodnutí, a proto je ústavní stížnost předčasná. Ústavní soud tedy posoudil podání navrhovatele s ohledem na výše uvedené jako návrh nepřípustný.
Podle ustanovení §43 odstavce 1 písmene e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li nepřípustný. Takový případ v projednávané věci nastal, a proto Ústavnímu soudu nezbylo, než podání podle citovaného ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. února 2016
Jaromír Jirsa v. r.
soudce zpravodaj