ECLI:CZ:US:2016:4.US.788.16.1
sp. zn. IV. ÚS 788/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti společnosti LobCon, s r. o., se sídlem v Praze 3, Táboritská 1083/13, zastoupené JUDr. Ladislavem Polákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 1, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2016, č. j. 21 Co 52/2016-626, a usnesení Okresního soudu Praha-východ ze dne 31. 12. 2015, č. j. 7 C 562/2013-606, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-východ zrušil usnesením ze dne 31. 12. 2015, č. j. 7 C 562/2013-606, předběžné opatření nařízené rozhodnutím téhož soudu ze dne 14. 2. 2014, č. j. 7 C 562/2013-138, jímž bylo žalované Czech Hydro s. r. o. zakázáno zasahovat do užívacího práva stěžovatelky (žalobkyně) k souboru movitých a nemovitých věcí tvořících provozní jednotku Malé vodní elektrárny (MVE) Brandýs nad Labem. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 18. 2. 2016, č. j. 21 Co 52/2016-626, usnesení okresního soudu potvrdil; v odůvodnění neshledal namítané důvody podjatosti soudce nalézacího soudu Mgr. Filipa Janka, a co do vlastního posouzení se ztotožnil se závěrem, že stěžovatelka nesložila soudem uložený doplatek jistoty, a nezbylo proto než předběžné opatření zrušit podle §77 odst. 2, věty druhé, o. s. ř.
Proti usnesením krajského a okresního soudu se stěžovatelka brání ústavní stížností ze dne 7. 3. 2016, ve které navrhuje, aby Ústavní soud rozhodnutí zrušil. Namítá zásah do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který spatřuje v tom, že u nalézacího soudu rozhodoval Mgr. Filip Janek, přičemž však již v rámci odvolání proti předcházejícímu rozhodnutí o uložení doplatku jistoty uplatnila námitku jeho podjatosti, o níž nebylo rozhodnuto. O nynějším odvolání pak rozhodoval senát krajského soudu 31 Co, přestože odvolání bylo původně přiděleno k projednání senátu 21 Co. Odvolací soud se navíc nevypořádal s návrhem stěžovatelky, aby byla Czech Hydro s. r. o. vyzvána k doložení skutečností rozhodných pro její vstup do řízení ve smyslu §107a o. s. ř.
Krajský soud v Praze ve vyjádření ze dne 4. 4. 2016 navrhuje, aby byla ústavní stížnost odmítnuta, popř. zamítnuta. Vyjádřil přesvědčení, že se s uplatněnou námitkou podjatosti řádně vypořádal a že ve věci rozhodoval zákonný soudce, neboť věc byla pouze omylem zapsána do senátu 21 Co, přičemž následně opatřením místopředsedkyně soudu ze dne 26. 1. 2016 přidělena k vyřízení senátu 31 Co. Vyložil, že v případě společnosti Czech Hydro s. r. o. se nejednalo o procesní nástupnictví ve smyslu §107a o. s. ř., nýbrž pouze o změnu obchodní firmy. Místopředsedkyně krajského soudu ve vyjádření k výzvě Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2016 zaujímá k otázce přidělení věci k rozhodování senátem 31 Co totožné stanovisko.
Stěžovatelka v replice k vyjádřením ze dne 2. 5. 2016 zdůrazňuje, že v řízení o odvolání proti usnesení vydanému v předcházejícím řízení nebylo o námitce rozhodnuto, a již proto nyní rozhodoval vyloučený soudce. Uvádí, že se změnou senátu nebyla seznámena a v rámci Czech Hydro s. r. o. došlo kromě změny firmy rovněž k převodům podílů a obchodního závodu; teprve v dalším průběhu řízení zaujme stanovisko, zda se jedná o procesní nástupnictví podle §107a o. s. ř. Okresní soud Praha-západ (soudce Mgr. Filip Janek) ve vyjádření ze dne 4. 5. 2016 v návaznosti na své vyjádření k námitce podjatosti učiněné v průběhu řízení sdělil, že mu nejsou známy žádné důvody, pro které by měl být vyloučen z projednávání a rozhodnutí věci.
K posouzení věci Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu Praha-východ vedený pod sp. zn. 7 C 562/2013; nejprve přezkoumal náležitosti ústavní stížnosti a konstatuje, že byla podána včas a osobou oprávněnou, přičemž stěžovatelka je v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zastoupena advokátem. Rovněž není stížnost nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní stížnost je však zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a nepředstavuje další stupeň přezkumu věcné správnosti či konkrétního odůvodnění rozhodnutí obecných soudů. Rozhodnutí o nařízení či zrušení předběžných opatření nepředstavují konečné (meritorní) rozhodnutí, nýbrž jejich smyslem je toliko zatímně upravit poměry účastníků. Ve vztahu k jejich přezkumu proto nabývá na zvláštním významu zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne rovněž povinnost Ústavního soudu minimalizovat své zásahy do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Takové rozhodnutí o nařízení či zrušení předběžných opatřeních mohou znamenat zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod, avšak pouze za splnění specifických podmínek [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 10. 11. 1999, sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), nebo ze dne 5. 11. 2002 sp. zn. II. ÚS 343/02 (N 140/28 SbNU 223, dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
K námitce podjatosti soudce nalézacího soudu Ústavní soud konstatuje, že byla řádně vypořádána; odvolací soud v napadeném usnesení vyšel z ustanovení §14 odst. 4 o. s. ř., podle něhož důvodem k vyloučení soudce nemohou být okolnosti spočívající v jeho postupu v řízení o projednávané věci, a konstatoval, že právě takové okolnosti (rozhodování o doplatku jistoty) stěžovatelka tvrdila jako důvod k vyloučení. Pokud stěžovatelka uvádí, že obecné soudy řádně nevypořádaly námitku podjatosti, kterou uplatnila v předcházejícím odvolacím řízení proti uložení doplatku jistoty, Ústavní soud není povolán se tímto tvrzením blíže zabývat, neboť stěžovatelce nic nebránilo brojit proti této vadě řízení již v rámci obrany proti předmětnému rozhodnutí, a to případně i prostřednictvím ústavní stížnosti. Pokud tak stěžovatelka neučinila, nelze tak činit (teprve) v nynějším řízení o ústavní stížnosti směřující proti jinému rozhodnutí, byť vydanému v témže řízení. Pro úplnost lze dodat, že krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uznává, že v předcházejícím rozhodnutí námitku podjatosti opomněl vypořádat, současně však dodává, že byla obsahově shodná s námitkou uplatněnou v nyní projednávané věci a bývala by nemohla vést k vyloučení soudce.
Ústavní soud neshledal vykročení z ústavního rámce rozhodovací činnosti obecných soudů ani ve vztahu k přidělení předmětné věci oddělení Krajského soudu v Praze 31 Co. Pochybení znamenající zásah do ústavně zaručených práv nelze spatřovat v mylném zápisu, v jehož důsledku byla věc nesprávně přidělena do oddělení 21 Co, přičemž toto pochybení bylo následně napraveno opatřením místopředsedkyně soudu ze dne 26. 1. 2016, jímž byla věc přidělena k vyřízení (správnému) oddělení 31 Co, byť na písemném vyhotovení rozhodnutí i nadále formálně označenému jako 21 Co. Opatření je řádně založeno do spisu (na č. l. 616), kde se s ním stěžovatelka rovněž mohla seznámit, a to přinejmenším předtím, než uplatnila námitku u Ústavního soudu. V této souvislosti lze dodat, že zásada zákonného soudce má sloužit k ochraně účastníků před svévolným přidělováním věcí k rozhodnutí konkrétním soudním oddělením (senátům či samosoudcům), nikoli jako součást účelově hromaděných námitek proti (pro účastníka nepříznivému) rozhodnutí soudu. V daném případě Ústavní soud žádné pochybení znamenající zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky neshledal.
V této souvislosti Ústavní soud ověřil, že rozvrh práce Krajského soudu v Praze pro rok 2016, ve znění platném ke dni podání předmětného odvolání, v rámci obecných pravidel přidělování věcí na občanskoprávním úseku (str. 22 rozvrhu práce) pod písmenem c) výslovně stanoví, že věci, v nichž bylo již dříve tamním soudem rozhodnuto, se přidělují senátu, který ve věci rozhodoval poslední - v daném případě se jednalo o senát 29 Co, který v minulosti rozhodoval o odvolání proti usnesení nalézacího soudu, jímž bylo stěžovatelce uloženo složit doplatek jistoty, přičemž věc vyřizovala JUDr. Magda Kubešová. Současně rozvrh práce v téže části pod písmenem h) obsahuje ustanovení, že věci napadnuvší do senátu 29 Co po novém předložení odvolacímu soudu (obživnutí) vyřizuje senát 21 Co předsedkyní senátu JUDr. Ivanou Sykovou, avšak s výjimkou věcí, které byly dříve přiděleny k vyřízení JUDr. Magdě Kubešové a které bude vyřizovat senát 31 Co; do této skupiny patřila i projednávaná věc a místopředsedkyně soudu tak pouze napravila administrativní pochybení vyšší podatelny, přeřadila-li věc obratem (po 4 dnech od dojití krajskému soudu) z oddělení 21 Co do správného oddělení 31 Co.
Co do námitky procesního nástupnictví podle §107a o. s. ř. pak nelze přehlédnout, že nejen krajský soud ve vyjádření, ale i sama stěžovatelka v replice uznává, že prostá změna obchodní firmy žalované z ENERGO-PRO Czech, s. r. o. na Czech Hydro s. r. o. není důvodem k aplikaci §107a o. s. ř.; stěžovatelka se snaží tuto námitku podpořit argumentem, že u žalované došlo rovněž k převodu podílů a obchodního závodu, přičemž dodává, že i ona sama si teprve v dalším průběhu řízení ujasní, zda se jedná o procesní nástupnictví či nikoli. Takto formulovaná námitka nejenže nemůže vést k vyslovení zásahu do ústavně zaručených práv, ale není způsobilá ani bližšího přezkumu. V této souvislosti nelze než zdůraznit, že ústavní stížnost je určena k obraně proti konkrétním a esenciálním pochybením, k nimž mělo v řízení dojít a jimiž mělo být bezprostředně zasaženo do ústavně zaručených práv, nikoli k námitkám proti postupu obecného soudu, zvláště takových, které účastník uvádí preventivně či hypoteticky a sám na ně nemá ujasněn právní názor.
Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu