ECLI:CZ:US:2016:4.US.801.15.1
sp. zn. IV. ÚS 801/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Aleny Jarošové, zastoupené JUDr. Klárou Mottlovou, advokátkou se sídlem Freyova 27, Praha 9, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 č. j. 73 EXE 1776/2014-32 ze dne 10. 6. 2014 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. 23 Co 484/2014-70 ze dne 18. 12. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která ve spojení s doplňujícím podáním právní zástupkyně i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhala se stěžovatelka zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i právo na řádnou soudní ochranu ve smyslu čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Z přiloženého listinného materiálu se podává, že napadeným usnesením č. j. 73 EXE 1776/2014-32 ze dne 10. 6. 2014 Obvodní soud pro Prahu 9 zamítl návrh povinné (stěžovatelky) na zastavení exekuce vedené soudním exekutorem JUDr. Ivo Erbertem, Exekutorský úřad Praha - východ, pod sp. zn. 149 EX 1549/14. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze usnesením č. j. 23 Co 484/2014-70 ze dne 18. 12. 2014 rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
Podle názoru stěžovatelky, vyjádřeném v ústavní stížnosti, obecné soudy porušily shora zmiňovaná práva tím, že nepřihlédly k jejím námitkám, poukazujícím na vady řízení, které předcházelo vydání exekučních titulů. Stěžovatelka konkrétně napadala nesprávnost postupu Městského soudu v Praze v odvolacím řízení vedeném pod sp. zn. 13 Co 51,213/2013, jež rozhodl ve věci při ústním jednání dne 12. 6. 2013 bez přítomnosti stěžovatelky, tehdy v postavení žalované, přestože tato žádala v dostatečném předstihu o odročení ústního jednání z důvodu nepříznivého zdravotního stavu. Stěžovatelka se v důsledku toho cítila být dotčena ve svém právu na projednání věci v její přítomnosti a právu zaujmout stanovisko ke všem prováděným důkazům.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky spolu s naříkanými soudními akty, a to z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, přičemž dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Ústavní soud považuje v projednávané věci za rozhodné, že stěžovatelkou předložená ústavní stížnost nesměřuje proti vlastnímu pravomocnému rozhodnutí ve věci, tj. proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 13 Co 51,213/2013-289 ze dne 12. 6. 2013, nýbrž je podávána ve stádiu nařízení výkonu tohoto rozhodnutí. Za dané situace nelze tedy obecným soudům úspěšně vytýkat, že se nezabývaly stěžovatelčinými tvrzeními směřovanými do období před vydáním exekučního titulu a do řízení o jeho vydání, neboť jde o námitky, které již nejsou v exekučním řízení uplatnitelné. Exekuční řízení je řízením formálním. Sleduje jiný cíl než řízení nalézací, a to nucenou realizaci již v něm stanovených práv a povinností, v rámci exekučního řízení není tudíž přípustné zkoumat a odstraňovat vady předchozího řízení. Ostatně pokud by stěžovatelka řádně dbala zásady "nechť si každý střeží svá práva", měla k dispozici jiné procesní prostředky k odstranění tvrzených nedostatků nalézacího řízení, jmenovitě žalobu pro zmatečnost podanou dle §229 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění rozhodném.
Pro úplnost dlužno podotknout, že Městský soud v Praze se s předmětnou námitkou stěžovatelky v odůvodnění svého rozhodnutí, navzdory její proklamované irelevantnosti, krátce vypořádal. Konstatoval, že stěžovatelka sice doručila odvolacímu soudu dne 21. 5. 2013 omluvu z jednání konaného dne 12. 6. 2013, jež odůvodnila zdravotními problémy, o odročení jednání však nepožádala. Stěžovatelka toto tvrzení soudu v ústavní stížnosti nijak nevyvrátila, resp. na něj vůbec nereagovala.
Ústavnímu soudu tak nezbylo než uzavřít, že neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, proto její ústavní stížnost odmítl, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. září 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu