ECLI:CZ:US:2016:4.US.856.15.1
sp. zn. IV. ÚS 856/15
Nález
Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Kateřiny Šimáčkové - ze dne 7. června 2016 sp. zn. IV. ÚS 856/15 ve věci ústavní stížnosti Jana Filly, zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, se sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5, proti výroku I rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. února 2015 č. j. 30 Cdo 3972/2013-45, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. června 2013 č. j. 18 Co 224/2013-33 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. února 2013 č. j. 23 C 131/2012-20, jimiž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba na přiznání finančního zadostiučinění za nemateriální újmu způsobenou odsouzením pro trestný čin vyhýbání se služební povinnosti v době komunistického režimu, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení.
I. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. února 2015 č. j. 30 Cdo 3972/2013-45, rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. června 2013 č. j. 18 Co 224/2013-33 a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. února 2013 č. j. 23 C 131/2012-20 bylo porušeno základní právo stěžovatele zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. února 2015 č. j. 30 Cdo 3972/2013-45, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. června 2013 č. j. 18 Co 224/2013-33 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. února 2013 č. j. 23 C 131/2012-20 se ruší.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavnímu soudu byl dne 21. 3. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných soudních rozhodnutí.
2. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
3. Rozsudkem Nižšího vojenského soudu Brno PSP 47 ze dne 9. 12. 1955 sp. zn. T 49/55 byl stěžovatel odsouzen pro trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon, k trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců nepodmíněně a ke ztrátě čestných práv občanských na dobu 3 let. Vazba a výkon trestu trvaly od 5. 11. 1955 do 5. 2. 1957. Usnesením Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 4. 11. 1991 sp. zn. 4 Rtv 32/91 byl shora zmíněný rozsudek zrušen ve výroku o vině i trestu. Stejně tak byla zrušena všechna další obsahově navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo, pozbyla svého podkladu. Trestní stíhání bylo zastaveno usnesením ze dne 27. 2. 1992 sp. zn. 4 Rtv 32/91 s ohledem na amnestii prezidenta republiky ze dne 9. 5. 1960. Následným rozsudkem ze dne 4. 6. 1992 sp. zn. 4 Rtv 32/91 bylo při nezměněném výroku o vině rozhodnuto, že podle §227 trestního řádu se trest neukládá.
4. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011 sp. zn. 4 Tz 75/2010 byla rehabilitační rozhodnutí ve věci zrušena a věc byla přikázána k novému projednání Městskému soudu v Brně. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 28. 4. 2011 sp. zn. 1 Rt 1/2011 byl původní rozsudek z roku 1955 zrušen a následným usnesením téhož soudu ze dne 3. 8. 2011 sp. zn. Rt 1/2011 bylo trestní stíhání stěžovatele zastaveno, neboť žalovaný skutek není trestným činem.
5. Dne 5. 4. 2012 Ministerstvo spravedlnosti přiznalo stěžovateli dodatečné odškodnění, ale ne zadostiučinění za nemateriální újmu. Ministerstvo tento svůj postup odůvodnilo tím, že náhrada nemateriální újmy "nemá oporu v zákoně o soudní rehabilitaci, který je ve vztahu speciality k zákonu č. 82/1998 Sb.".
6. Stěžovatelem následně podaná žaloba byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 2. 2013 sp. zn. 23 C 131/2012 zamítnuta, a to s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu. Odvolání stěžovatele bylo rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2013 sp. zn. 18 Co 224/2013 zamítnuto. Ústavní stížností napadeným výrokem I rozsudku Nejvyššího soudu bylo rozhodnuto k dovolání stěžovatele o změně rozsudku nalézacího soudu, a to tak, že trestním stíhání žalobce, jeho odsouzením a výkonem trestu bylo porušeno jeho právo na svobodné přesvědčení, názor a jeho projev, právo na spravedlivý proces a v konečném důsledku jeho uvězněním a výkonem trestu právo na svobodný život a osobní bezpečnost. Žaloba na zaplacení částky 412 200 Kč byla týmž výrokem zamítnuta.
7. Stěžovatel v rámci své ústavněprávní argumentace odkázal na výrok II sjednocujícího stanoviska Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14 (ST 39/75 SbNU 707; 297/2014 Sb.), kde je mimo jiné k čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen "Úmluva") uvedeno, že se má aplikovat na ty, kteří podali v obdobných věcech žalobu před uveřejněním stanoviska. A to je případ i stěžovatele. Dále tento odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 3439/11 (N 37/68 SbNU 379), IV. ÚS 662/12 (N 70/69 SbNU 255), IV. ÚS 500/13 (N 180/71 SbNU 163), IV. ÚS 644/13 (N 66/73 SbNU 241) a IV. ÚS 2265/13 (N 68/73 SbNU 265).
8. Nejvyšší soud v projednávané věci aplikoval ustanovení §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, přičemž tento postup výslovně vylučuje ustanovení §36 citovaného zákona, neboť k nezákonným rozhodnutím a k nezákonnému stavu došlo před 15. 5. 1998, tj. přede dnem účinnosti zákona č. 82/1998 Sb.
9. Stěžovatel poukazuje na to, že řadě osob v obdobném právním postavení náhrada nemateriální újmy byla soudními rozsudky pravomocně přiznána a byla vyplacena. Ministerstvo spravedlnosti po vydání nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2013 sp. zn. IV. ÚS 500/13, ve věci Anny Pospíšilové, začalo finanční zadostiučinění vyplácet dobrovolně. Stěžovateli však nebylo finanční zadostiučinění přiznáno soudně ani mimosoudně. V souvislosti s uvedeným odkazuje stěžovatel na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 290/05 (N 221/39 SbNU 337), který si vykládá tak, že tam, kde lze nápravu, tj. přiznání nemateriální újmy, provést, tam by se provést měla. Stran odkazu Nejvyššího soudu na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1856/13 (N 233/75 SbNU 597) stěžovatel uvádí, že z něj nelze dovodit, že by poškozeným nemělo být přiznáno finanční zadostiučinění. V souvislosti s uvedeným pak stěžovatel odkázal též na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3451/13 (N 26/76 SbNU 357).
10. Podle náhledu stěžovatele je zadostiučinění formou omluvy či konstatování porušení práva vhodné tam, kde došlo na straně státu k drobnému pochybení, například nepatrnému překročení zákonných lhůt, nevlídnému jednání úředníka s občanem apod. V případech, kdy dojde k déledobému zbavení osobní svobody, pak omluva, resp. konstatování porušení práva, bez přiměřené finanční kompenzace je pouhým výsměchem poškozenému a zásahem do jeho lidské důstojnosti.
11. Stěžovatel dále odkázal též na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, podle něhož finanční odškodnění nevinně vězněných osob má tři složky 1. náhradu materiální újmy, 2. náhradu nemateriální újmy a 3. náhradu nákladů právního zastoupení (srov. rozsudek ze dne 29. 5. 1997 ve věci Tsirlis a Kouloumpas v. Řecko). V zásadě není žádný důvod, aby stěžovateli byla přiznána 1. a 3. složka a 2. mu byla odepřena. Ve své argumentaci stěžovatel odkázal rovněž na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 819/15 (N 81/77 SbNU 177), z něhož vyplývá právo stěžovatele na finanční náhradu nemateriální újmy
12. Stěžovatel je toho názoru, že rozhodnutími obecných soudů došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod, jež jsou mu garantovány čl. 1, čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 5 odst. 5 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud nerespektoval závazný výrok II sjednocujícího stanoviska Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14, došlo i k porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
III.
13. Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že si byl při svém rozhodování vědom stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14 a závěry v něm uvedené ve své rozhodovací činnosti aplikoval. Za situace, kdy neexistovala žádná pozitivní právní norma, z níž by vyplýval nárok stěžovatele na odškodnění, nemohl dovolací soud žádnou pozitivní právní úpravu přímo aplikovat, a to ani zákon č. 82/1998 Sb. Nejvyšší soud uvedl, že si je vědom související judikatury Ústavního soudu, z níž se podává, že vzhledem k legitimnímu očekávání, jež vyplynulo z nesprávného výkladu Úmluvy Ústavním soudem, má být dotčeným osobám přiznáno odškodnění v penězích, byť tento nárok nemá oporu v pozitivním právu. I přes výše uvedené Nejvyšší soud setrval na svých závěrech, neboť je toho názoru, že ani legitimní očekávání v chybný výklad práva nemůže založit právní nárok. Obdobnou situací se přitom Ústavní soud zabýval ve věci sp. zn. I. ÚS 737/15 (usnesení ze dne 28. 4. 2015; dostupné na http://nalus.usoud.cz). Ve zbytku Nejvyšší soud odkázal na své rozhodnutí.
14. Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že rozhodl jak v souladu s Úmluvou, tak s ústavním pořádkem České republiky. Ke dni jeho rozhodování nebyl názor Ústavního soudu, posléze formulovaný v čl. II stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14, ještě vydán. Z toho důvodu jej nemohl odvolací soud ve věci aplikovat či se k němu vyjádřit.
15. Obvodní soud pro Prahu 2 ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3972/2013.
16. K vyjádření účastníků řízení stěžovatel zaujal repliku, v níž uvedl svůj nesouhlas s právním názorem obecných soudů. Zejména pak poukázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1856/13 a I. ÚS 3451/13, v nichž byli stěžovatelé před rozhodnutím Ústavního soudu rovněž neúspěšní, a náhrada jim byla přiznána teprve k zásahu Ústavního soudu. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že se v projednávaném případě jednalo o shodný případ, jako je tomu ve věci sp. zn. I. ÚS 737/15. Vychází přitom ze skutečnosti, že v dané věci byla šestiměsíční lhůta shledána Ústavním soudem promlčenou. Což však neplatí v projednávaném případě. Právní moc usnesení o úplné rehabilitaci nastala dne 26. 8. 2011 a žádost o zadostiučinění byla podána dne 11. 10. 2011. Od 11. 10. 2011 se promlčecí doba stavěla až do 5. 4. 2012, kdy vedlejší účastník nárok stěžovatele odmítl. Žaloba byla následně podána dne 28. 6. 2012. Stěžovatel má dále za to, že se výpočet lhůty v jeho věci počíná nikoliv podle zákona č. 82/1998 Sb., ale podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů.
IV.
17. Ústavní soud konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy); není součástí soustavy obecných soudů (srov. čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů; k takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. Proto Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí přezkoumal (toliko) z pohledu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, jak je stěžovatelem namítáno v ústavní stížnosti, načež dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
18. Jak plyne z výše uvedených skutečností, stěžovatel byl v 50. letech uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců a ke ztrátě čestných práv občanských na dobu 3 let. Vazba a výkon trestu trvaly od 5. 11. 1955 do 5. 2. 1957. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 28. 4. 2011 sp. zn. 1 Rt 1/2011 byl původní rozsudek z roku 1955 zrušen a následným usnesením téhož soudu ze dne 3. 8. 2011 sp. zn. Rt 1/2011 bylo trestní stíhání stěžovatele zastaveno, neboť žalovaný skutek není trestným činem.
19. V souzené věci je pak klíčovou otázkou, zda lze/je třeba aplikovat čl. 5 odst. 5 Úmluvy na případy, kdy nemajetková újma, jež byla dotčené osobě způsobena v důsledku zmíněného nezákonného odsouzení, resp. zbavení osobní svobody, vznikla ještě předtím, než se Úmluva stala pro Českou republiku závaznou, tj. před datem 18. 3. 1992, jestliže odsuzující rozhodnutí bylo zrušeno až po tomto datu.
20. Při projednávání předmětného případu vyšel Ústavní soud především ze stanoviska pléna ze dne 25. listopadu 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14 (ST 39/75 SbNU 707; 297/2014 Sb.), z něhož vyplynuly následující závěry:
"I. Nárok na náhradu nemateriální újmy podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod vzniká za předpokladu, že k zásahu státu do osobní svobody dotčené osoby došlo, resp. tento zásah byl ukončen až poté, co se tato mezinárodní úmluva stala pro Českou republiku závaznou (tj. od 18. 3. 1992); okamžik účasti této osoby na rehabilitaci není z tohoto hlediska relevantní.
II. Tento právní názor se neuplatní u případů, kdy žaloba na zaplacení zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu byla podána ještě před přijetím tohoto stanoviska."
21. Ve stanovisku dospěl Ústavní soud k závěru, že jeho dřívější přístup k aplikaci čl. 5 odst. 5 Úmluvy byl založen na chybném výkladu časových účinků Úmluvy, jelikož povinnost státu dostát požadavkům plynoucím z čl. 5 odst. 5 Úmluvy ve skutečnosti na nároky odpíračů perzekvovaných v době nesvobody nedopadá z důvodů ratione temporis. Proto dospěl Ústavní soud k prvnímu výroku svého stanoviska. Bylo ovšem nutno vyřešit také intertemporální účinky tohoto judikaturního odklonu, které Ústavní soud upravil ve výroku II výše citovaného stanoviska pléna.
22. Jinak řečeno, Ústavní soud prvým výrokem uznal, že jeho dosavadní výklad čl. 5 odst. 5 Úmluvy, uplatňovaný některými senáty, byl chybný, a nově poskytl ve stanovisku výklad správný. Druhým výrokem se zaměřil na žadatele, kteří inspirováni dřívějším chybným výkladem požádali o přiměřené zadostiučinění, a ve vztahu k nim založil druhým výrokem stanoviska fikci, že k dosud podaným žádostem je třeba přistupovat tak, jako by onen původní výklad byl správný, neboť právě na tomto předpokladu bylo založeno jejich legitimní očekávání, že i jim bude poskytnuto přiměřené zadostiučinění stejně jako jiným osobám v obdobné situaci, které měly to "štěstí", že o jimi uplatněných nárocích soudy již stihly rozhodnout. Právě k těmto očekáváním konkrétních žadatelů mají přihlédnout obecné soudy rozhodující nyní, tedy po vydání citovaného stanoviska.
23. V dalším řízení se tedy obecné soudy budou zabývat uplatněným nárokem stěžovatele znovu s tím, že budou vázány právním názorem obsaženým v citovaném stanovisku pléna Ústavního soudu.
24. Poukazuje-li Nejvyšší soud na usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 737/15, je nutno uvést, že v něm dospěl Ústavní soud k odlišným právním závěrům, neboť vyšel ze zjištění obvodního soudu, podle něhož byl vznesený nárok na přiměřené zadostiučinění již promlčen.
25. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy v napadených rozhodnutích nepostupovaly v souladu s právním názorem Ústavního soudu plynoucím z dosavadní judikatury a že se dopustily porušení základních práv stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy, na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a na přiměřené odškodnění podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy.
26. Z tohoto důvodu Ústavní soud podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Takto rozhodl bez ústního jednání, neboť měl za to, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§44 zákona o Ústavním soudu).