ECLI:CZ:US:2016:4.US.874.16.1
sp. zn. IV. ÚS 874/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Vlasty Tesařové, zastoupené JUDr. Josefem Tichým, advokátem se sídlem Šaldova 217/7, Ústí nad Labem, proti části výroku I. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015 č. j. 28 Cdo 1852/2014-681, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byl dne 15. 3. 2016 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení části výroku I. v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 18. 1. 2012 č. j. 6 C 47/93-548 zamítl žalobu stěžovatelky o převodu vlastnického práva ke specifikovaným nemovitostem (výrok I.) a uložil stěžovatelce povinnost uhradit náhradu nákladů žalovaným (výrok II.). Na základě odvolání stěžovatelky změnil Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 10. 10. 2013 č. j. 11 Co 251/2012-604 rozsudek okresního soudu ve výroku I. tak, že na stěžovatelku přechází vlastnické právo k ideální polovině specifikovaných nemovitostí; jinak byl v tomto výroku rozsudek okresního soudu potvrzen (výrok I.). Dále krajský soud rozhodl, že stěžovatelka a žalovaní nemají ve vzájemném poměru právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.) a stěžovatelka je povinna zaplatit žalovaným na nákladech řízení před okresním soudem částku 6 600 Kč (výrok III.) a na nákladech řízení před krajským soudem částku 3 000 Kč (výrok IV.). Krajský soud dále nařídil okresnímu soudu opravu čísla jednacího ve stejnopisech napadeného rozsudku (výrok V.). V záhlaví uvedeným rozhodnutím Nejvyššího soudu byl na základě dovolání stěžovatelky zrušen rozsudek krajského soudu ve výrocích I až IV a v tomto rozsahu byla věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení (výrok I.), dovolání žalovaných bylo odmítnuto (výrok II.).
Stěžovatelka tvrdí, že uvedeným rozhodnutím Nejvyššího soudu došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K tomu mělo podle stěžovatelky dojít v důsledku nesprávného postupu Nejvyššího soudu, který zrušil rozsudek okresního soudu ve výroku I., čímž podle stěžovatelky narušil její majetková práva a ztížil její procesní postavení do budoucna.
Před tím, než přistoupí k posouzení ústavní stížnosti, zkoumá Ústavní soud, zda návrh obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jeho projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu, a to včetně podmínky ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, tj. vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3).
Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti se totiž jeví její subsidiarita. To znamená, že k jejímu projednání může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel všechny procesní prostředky (efektivně) vyčerpal. Rozhodovací činnost Ústavního soudu je tedy primárně zaměřena na přezkum věcí pravomocně skončených, u nichž případný zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod již nelze napravit odpovídajícími procesními prostředky v rámci daného řízení samotného.
V posuzovaném případě je patrné, že předmětné řízení o žalobě stěžovatelky týkající se převodu vlastnického práva ke specifikovaným nemovitostem doposud neskončilo, neboť Nejvyšší soud vrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení. Stěžovatelka tudíž nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k její ochraně poskytuje. Podmínka konečnosti napadeného pravomocného rozhodnutí vyplývá z povahy věci. Pokud nejde o rozhodnutí finální, tedy pokud probíhá ještě nějaké řízení, nelze připustit, aby o téže věci bylo souběžně vedeno řízení před Ústavním soudem.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 25. května 2016
JUDr. Vladimír Sládeček
soudce zpravodaj