ECLI:CZ:US:2016:4.US.886.16.1
sp. zn. IV. ÚS 886/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 27. září 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Ing. Jiřiny Schwarzerové, zastoupené Mgr. Kateřinou Jordanovovou LL.M., advokátkou se sídlem Vřesová 528, 742 85 Vřesina, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. listopadu 2015 č. j. 9 Co 850/2015-150, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a za účasti Okresního soudu v Ostravě, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 16. března 2016, se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. listopadu 2015 sp. zn. 9 Co 850/2015, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu doloženého stěžovatelkou Ústavní soud zjistil, že v exekuční věci, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 90 EXE 13940/2012 v níž stěžovatelka figuruje jako povinná, se stěžovatelka domáhá ustanovení zástupce podle §30 o. s. ř. Napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. listopadu 2015 sp. zn. 9 Co 850/2015 došlo k potvrzení rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. května 2014 č. j. 90 EXE 13940/2012-114, jímž okresní soud zastavil řízení o ustanovení zástupce pro překážku věci rozhodnuté.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že napadené usnesení porušuje stěžovatelčino právo na soudní ochranu, neboť jde o projev libovůle soudu. Stěžovatelka má za to, že pokud bylo její podání o ustanovení zástupce v exekučním řízení obsahově stejné jako předchozí podání ze dne 31. 10. 2012, o němž již Krajský soud rozhodl usnesením ze dne 31. 1. 2014 č. j. 66 Co 205/2013-92, nemůže toto odůvodňovat rozhodnutí o zastavení řízení.
Stěžovatelka nesouhlasí s argumentací soudu, má za to, že její žádost je opřená o nové skutečnosti a důvody. Dále nad rámec napadeného rozhodnutí polemizuje s rozhodnutími obecných soudů stran předcházejícího postupu v řízení o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce a i předcházejícího nalézacího řízení. Stěžovatelka má za to, že rozhodnutí soudů mají pro ni likvidační povahu.
Na podporu svých tvrzení odkázala na nálezy Ústavního soudu vydané pod sp. zn. III. ÚS 2984/09 a III. ÚS 2800/09.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud předesílá, že v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit přijatelnost návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především připomíná svoji dřívější judikaturu, v níž dal najevo, že není povolán k přezkumu interpretace a aplikace podústavního práva, nejde-li o extrémní excesy přesahující pod aspektem zákazu svévole do ústavněprávní roviny (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 126/04, III. ÚS 303/04, II. ÚS 539/02, IV. ÚS 221/04 a další, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Takový protiústavní stav v posuzované věci zjištěn nebyl.
Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se neodchýlily od zákonných ustanovení a rozhodly ve věci stěžovatelky v souladu s podmínkami, vyplývajícími z ust. §30 občanského soudního řádu, jenž odkazuje i na splnění podmínek §138 odst. 1 občanského soudního řádu. K celkovému posouzení věci je třeba zohlednit i to, že podmínka k ustanovení zástupce je potřeba ochrany zájmů účastníka, což v tomto případě okresní ani krajský soud neshledal. Ústavní soud přitom dospěl k závěru, že krajský soud hodnotil poměry stěžovatelky ve své úplnosti, aniž by se dopustil vybočení z požadavků plynoucích z práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Pokud v mezidobí od vydání rozhodnutí soudu ze dne 31. 1. 2014 nedošlo k podstatným změnám v poměrech stěžovatelky, což dokládá stěžovatelka i svými tvrzeními v ústavní stížnosti, musel okresní soud rozhodnout tak, že se jedná o věc již rozhodnutou a řízení zastavit dle §104 občanského soudního řádu.
Napadenému usnesení tudíž nelze vytknout svévoli ani jiný kvalifikovaný exces, který by opodstatňoval jeho zrušení v řízení před Ústavním soudem. Základní práva stěžovatelky jím porušena nebyla.
Nad rámec stížnosti ústavní soud konstatuje, že námitky stěžovatelky stran nesrovnalostí v předcházejícím (nalézacím) řízení byly mimo jiné řešeny u Ústavního soudu v rámci sp. zn. IV. ÚS 3188/14 a v této věci bylo vydáno odmítavé usnesení pro zjevnou neopodstatněnost.
Ve světle výše uvedeného je zjevné, že argumenty, které stěžovatelka v ústavní stížnosti uplatnila, nevedou k závěru, že by došlo k zásahu do práv, jichž se dovolávala. Ústavní soud konstatuje, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí podrobně zabývaly, svá rozhodnutí logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly; jejich rozhodnutí nelze považovat za rozhodnutí učiněná v rozporu s právem na spravedlivý proces.
Napadená rozhodnutí nejsou ani v rozporu se závěry, vyjádřenými ve stěžovatelkou citovaných rozhodnutích Ústavního soudu, neboť tato na posuzovanou věc nedopadají. Ústavní soud připomíná, že při nalézání práva je vždy nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každé jednotlivé věci, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu