ECLI:CZ:US:2016:4.US.924.16.1
sp. zn. IV. ÚS 924/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky EKOSPAR s. r. o. se sídlem v Ostrožské Lhotě 99, zastoupeného JUDr. Radkou Píšťkovou Záhorcovou, advokátkou se sídlem ve Zlíně, Mostní 5552, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2015, č. j. 23 Cdo 3470/2015-472, a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 3. 2015, č. j. 7 Cmo 210/2012-444, ve znění opravného a doplňujícího usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 5. 2015, č. j. 7 Cmo 210/2012-450, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel dne 21. 3. 2016 ústavní stížnost splňující formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterou se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 1. 2. 2012, č. j. 25 Cm 237/2005-197, byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi 357 967 Kč s příslušenstvím a zamítnuto započtení pohledávek podle §529 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v rozhodném znění (dále jen "obč. zák."). Odvolací soud rozsudek meritorně potvrdil a dovolací soud následně dovolání stěžovatelky odmítl.
Stěžovatelka namítá, že byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jelikož nesouhlasí s právním názorem obecných soudů, že pohledávky stěžovatelky neměly být použity k započtení. Stěžovatelka spatřuje zásah do svých ústavně zaručených práv také v tom, že odvolací soud nedostatečně zkoumal aktivní legitimaci vedlejšího účastníka jako žalobce.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak sama stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy); nemá postavení instančně nadřazeného obecného soudu a nenáleží mu tedy znovu přezkoumávat věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud povolán výhradně tehdy, pokud z jejich strany došlo k porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud však konstatuje, že ve stížnosti jde toliko o otázku výkladu a aplikace běžného práva, přičemž námitky stěžovatelky zjevně nedosahují ústavněprávní intenzity nezbytné pro jeho případný kasační zásah.
Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů žádné nedostatky, které by nasvědčovaly porušení některého z ústavně zaručených práv stěžovatelky. Obecné soudy dospěly k závěru, že v projednávaném případě k započtení pohledávky stěžovatelky nedošlo, neboť neunesla důkazní břemeno stran prokázání doručení oznámení postupníkovi, jak pro účinné započtení vyžaduje §529 odst. 2 obč. zák., a tento závěr ústavně konformním způsobem odůvodnily. Stejně uspokojivě se odvolací soud vypořádal i s námitkou stěžovatelky ohledně nedostatku aktivní legitimace; přestože se na straně žalobce vystřídalo více subjektů, pokaždé byly podle závěru odvolacího soudu v souladu s §107a o. s. ř splněny všechny podmínky pro vstup nového účastníka do řízení.
Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a po zvážení všech okolností případu dospěl k závěru, že nedošlo k porušení žádného z namítaných ústavně zaručených práv stěžovatelky; proto rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu