ECLI:CZ:US:2016:4.US.928.16.1
sp. zn. IV. ÚS 928/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti doc. Ing. Mgr. Petra Klána, CSc., zastoupeného Mgr. FranÚstavní stížnost se odmítá.iškem Steidlem, advokátem se sídlem Praha, Opletalova 919/5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2015 č. j. 26 Cdo 3009/2015-130, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 11. 6. 2014 č. j. 9 C 445/2012-69 uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobkyni částku 102 078,- Kč s příslušenstvím, sestávající z dlužného nájemného a nedoplatků za služby specifikované v rozsudku. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 2. 2015 č. j. 72 Co 472/2014-107 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve vyhovujícím výroku I. ohledně částky 57 542,- Kč s příslušenstvím; a dále ho v tomto výroku změnil ohledně poplatku z prodlení tak, že v tomto rozsahu žalobu zamítl. Ohledně zbytku dlužného nájemného ve výši 44 536,- Kč s příslušenstvím rozsudek v uvedeném výroku a v další napadené části zrušil a v tomto rozsahu vrátil věc soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatele proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu napadeným usnesením odmítl pro nepřípustnost podle §243c odst. 1 o. s. ř. Své rozhodnutí dovolací soud odůvodnil odkazem na §237 o. s. ř., resp. §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., podle kterého není dovolání přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 50 000,- Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2 o. s. ř. (o což v projednávaném případě nejde); k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Vzhledem k tomu, že potvrzujícím výrokem bylo rozhodnuto o dvou samostatných nárocích se samostatným dlužným nárokem - o nároku na dlužné nájemné v částce 40 861,- Kč a o nároku na zaplacení nedoplatků za služby v částce 16 681,- Kč, posuzoval dovolací soud u každého z těchto nároků dovolání samostatně, a to bez ohledu na to, že byly uplatněny v jednom řízení, a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Protože žádný z uvedených nároků, o nichž bylo rozhodnuto napadeným potvrzujícím výrokem, nepřevyšuje částku 50 000,- Kč (když k příslušenství pohledávky se nepřihlíží), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že přípustnost dovolání nelze opřít o ustanovení §237 o. s. ř., neboť ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. to výslovně vylučuje.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že je přesvědčen o nesprávnosti výkladu Nejvyššího soudu a o nepřípustnosti rozdělování peněžitého plnění na jednotlivé samostatné nároky. Uvádí, že je mu text §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. znám, nicméně je "přesvědčen, že ve chvíli, kdy v právním řádu existuje ustanovení o poplatcích z prodlení, které je naprosto nemravné co do výše této sankce (0,1% denně), potom se k výši příslušenství přihlížet musí." Za takových okolností nejde podle stěžovatele o bagatelní spory, ale o velmi citlivé zásahy do rozpočtu rodin, které by měly takové vysoké poplatky hradit. Hranice stanovená uvedeným zákonným ustanovením je nespravedlivá. Podle stěžovatele Nejvyšší soud doslovným a formálním výkladem §238 odst. 2 písm. d) o. s. ř. dlouhodobě porušuje práva občanů na spravedlivý proces.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se však stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a nepředstavuje další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti soudů ve věcech civilních, trestních a správních je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace podústavního práva soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Ústavní soud konstatuje, že postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí dovolání stěžovatele nelze považovat za porušení jeho základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Tomu koneckonců svědčí i judikatura Nejvyššího soudu týkající se posuzování přípustnosti dovolání v případech samostatných nároků uplatněných v jednom řízení. Dovolací soud v této souvislosti odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999 sp. zn. 2 Cdon 376/96, v němž konstatoval, že přípustnost dovolání proti rozhodnutí je třeba posoudit u každého nároku zvlášť bez ohledu na to, zda nároky byly uplatněny v jednom řízení a bylo o nich rozhodnuto jedním rozsudkem (viz též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 9. 1999 sp. zn. 25 Cdo 2136/99).
Ústavní soud současně musí připomenout, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o odmítnutí dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09 a IV. ÚS 3416/14). Takové pochybení však Ústavní soud v projednávané věci nezjistil. Nejvyšší soud své usnesení o odmítnutí dovolání dostatečně odůvodnil a jeho závěrům z hlediska ústavnosti není co vytknout. Ústavní soud proto nemůže přisvědčit stěžovatelově tvrzení o porušení jeho práva na spravedlivý (řádný) proces. Pouhý nesouhlas, resp. polemika stěžovatele se závěrem dovolacího soudu nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti a tedy ani porušení jeho základních práv.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2016
JUDr. Jaromír Jirsa
předseda senátu