ECLI:CZ:US:2016:4.US.996.16.1
sp. zn. IV. ÚS 996/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 20. září 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti J. K., právně zastoupen Mgr. Radkem Zapletalem, advokátem, se sídlem v Brně, Arne Nováka 4, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. prosince 2015 č. j. 4 Tdo 1426/2015-101, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. května 2015 č. j. 3 To 24/2015-6743 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka Zlín, ze dne 18. prosince 2014 č. j. 61 T 18/2012-6470, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, pobočka Zlín, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo podle jeho názoru dojít k porušení jeho práva na spravedlivý proces, zaručeného článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále také "Listina"), jakož i článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Listina"). Doplněním návrhu stěžovatel namítá rovněž porušení svého práva na zákonného soudce podle článku 38 odst. 1 Listiny.
II.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 10. dubna 2013 č. j. 61 T 18/2012-5778 byl stěžovatel (dále také "obžalovaný") uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku.
Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. srpna 2013 č. j. 3 To 82/2013-5965 byl rozsudek soudu prvního stupně dle §258 odst. 1 písm. b), c) trestního řádu zrušen a podle §259 odst. 1 trestního řádu byla věc prvostupňovému soudu vrácena.
V pořadí druhým rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 18. prosince 2014 č. j. 61 T 18/2012-6470 byl obžalovaný opětovně uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku. Za tento trestný čin byl obžalovaný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pět let a jedenáct měsíců, k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu sedm let a k peněžitému trestu ve výměře 2 000 000 Kč.
Uvedené trestné činnosti se měl obžalovaný dopustit společně s obžalovaným I. J. a obžalovanou J. S. stručně řečeno následujícím způsobem. Obžalovaný J., jako jednatel společnosti J&B, spol. s r. o., v období od 8. srpna 2007 do 16. prosince 2008, v úmyslu odčerpat výnosy ze sjednaných zakázek, schválil společností J&B, spol. s r. o. přijaté faktury, a tím dal pokyn k jejich proplacení, ačkoli na fakturách deklarovaný předmět plnění ve skutečnosti nebyl této společnosti dodán. V důsledku toho byly z účtu společnosti J&B, spol. s r.o. proplaceny ve výroku rozsudku specifikované faktury za dodávky KARI sítí a jiného druhu hutního materiálu od dodavatele NOTEVER s. r. o., vystavené v období od 1. června 2007 do 27. února 2008 tehdejším jednatelem J. K., přičemž takto poukázané prostředky v celkové výši 28.407.673 Kč následně J. K. z účtu společnosti NOTEVER s. r. o. v hotovosti vybral a poté použil nezjištěným způsobem. Společností J&B, spol. s r. o. byly dále proplaceny v rozsudku specifikované faktury za dodávky ocelových vyztužovacích drátků do betonové směsi, KARI sítí a jiného druhu hutního materiálu od dodavatele DANYBILD s. r. o., vystavené v období od 21. března 2008 do 20. listopadu 2008 tehdejší jednatelkou J. S., přičemž následně takto poukázané prostředky v celkové výši 8.315.219 Kč J. S. z účtu společnosti DANYBILD s. r. o. v hotovosti vybrala a poté použila nezjištěným způsobem. Jak obžalovaný J., tak obžalovaný K. a obžalovaná S.v ěděli, že společnost NOTEVER s. r. o. a společnost DANYBILD s. r. o. fakturovaný materiál ve skutečnosti společnosti J&B, spol. s r. o. nedodaly, neboť šlo o fiktivní faktury.
Usnesením ze dne 13. května 2015 č. j. 3 To 24/2015-6743 Vrchní soud v Olomouci odvolání všech tří obžalovaných podle §256 trestního řádu zamítl.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. prosince 2015 č. j. 4 Tdo 1426/2015-10 dovolání obžalovaných podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.
III.
Ústavní stížností stěžovatel namítá, že skutková zjištění učiněná obecnými soudy jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Má za to, že některé ze skutkových závěrů soudy přijaly i přes objektivní nemožnost takového skutkového děje, a odporují tak zásadám formální logiky. Soudy podle něj pominuly důkazy svědčící ve prospěch obhajoby, aniž by se s nimi dostatečně vypořádaly. Výsledek dokazování se podle něj jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný.
Konkrétně stěžovatel zpochybňuje závěr obecných soudů, podle kterého byla společnost NOTEVER s. r. o. pouze schránkou určenou k vyvedení peněz z firmy J&B, spol. s r. o, nevykonávající jinou faktickou podnikatelskou činnost. Poukazuje přitom na listinné důkazy i svědecké výpovědi, které mají potvrzovat skutečnou ekonomickou aktivitu této společnosti. Stěžovatel dále rozporuje skutkové závěry vyplývající z analýzy účetnictví společnosti J&B, spol. s r. o, provedené svědkyní Hermannovou a následně znaleckým posudkem zpracovaným Ing. Čechem. Tato analýza podle stěžovatele trpí celou řadou zásadních metodických pochybení, v jejichž důsledku nepodává spolehlivé a pro trestní řízení relevantní výstupy, z nichž by bylo možno učinit náležitá skutková zjištění. Soudy se podle stěžovatele nevypořádaly se znaleckým posudkem znaleckého ústavu Activities, a. s., který si nechala vypracovat obhajoba a jenž poukázal na celou řadu nepřesností, nesprávností a pochybení, jichž se při zpracování znaleckého posudku dopustil soudem přibraný znalec Ing. Čech. Prvoinstanční soud provedení uvedeného důkazu neumožnil a odvolací soud k jeho obsahu vůbec nepřihlédl s tím, že znalecký posudek na mnoha svých místech překračuje rámec své expertní činnosti a provádí hodnocení důkazů. Také tímto postupem měly soudy nepřípustně zasáhnout do základních práv stěžovatele.
Stěžovatel má za to, že postupem obecných soudů došlo k porušení rovnosti účastníků řízení, které stěžovatel spatřuje zejména v neumožnění provedení obhajobou dlouho požadovaného a avizovaného důkazu oponentním znaleckým posudkem. Za další pochybení považuje stěžovatel postup prvoinstančního soudu, který předložil státnímu zástupci koncept znaleckého posudku Ing. Čecha, obdobně však nepostupoval ve vztahu k obhajobě. I samotný znalecký posudek soud předložil státnímu zástupci podstatně dříve než obhajobě, čímž stranám procesu vytvořil rozdílné podmínky k seznámení se s obsáhlým a odborným textem posudku a k přípravě na výslech znalce. Další nerovnost vyvolal podle stěžovatele postup prvoinstančního soudu, který ukončil dokazování a přistoupil k závěrečným řečem bezprostředně po skončení několikahodinového výslechu znalce Ing. Čecha, čímž neposkytl obhajobě možnost tento důkaz analyzovat a vyvodit z něj pro obhajobu odpovídající závěry.
V doplnění ústavní stížnosti ze dne 28. června 2016 stěžovatel namítl, že postupem nalézacího soudu bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce, neboť rozvrh práce Krajského soudu v Brně pro kalendářní rok 2012 nesplňoval předpoklady vyplývající z ustanovení §42 odst. 1 písm. a) zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, a tudíž ani požadavky vyplývající z čl. 38 odst. 1 Listiny. Rozvrhem práce jmenovaného soudu totiž nedošlo vůbec k žádnému rozdělení přísedících do jednotlivých oddělení, čímž byl podle stěžovatele zcela eliminován požadavek na transparentnost procesu, a přidělování přísedících pak podléhalo výhradně libovůli subjektu přidělujícího tyto přísedící do jednotlivých senátů.
IV.
Dříve, než Ústavní soud přistoupil k věcnému projednání ústavní stížnosti, posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je formálně přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
Ústavní soud nicméně dospěl k závěru, že námitka stěžovatele spočívající v tvrzeném porušení článku 38 odst. 1 Listiny (uvedená v doplnění podání ze dne 28. června 2016) je nepřípustná, neboť stěžovatel vznesl námitku směřující proti rozdělování přísedících u Krajského soudu v Brně až v řízení o ústavní stížnosti, a soudy rozhodující v předmětném trestním řízení se jí tedy nemohly zabývat.
Shodný závěr o nepřípustnosti takto vznesené námitky formuloval Ústavní soud v nálezu ze dne 6. září 2016 sp. zn. II. ÚS 3383/14 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná v databázi NALUS - http://nalus.usoud.cz/), kde s odkazem na svoji dřívější judikaturu zdůraznil, že zásada subsidiarity řízení před Ústavním soudem nespočívá jen ve vyčerpání procesních prostředků ve formálním smyslu, nýbrž obsahuje i požadavek předestření relevantních námitek obecným soudům, jimž ochrana všech základních práv a svobod přísluší (článek 4 Ústavy České republiky). Právě tento aspekt ochranné funkce obecných soudů vymezuje jejich vztah k Ústavnímu soudu a nepřipouští, aby Ústavní soud vystupoval jako další instance soudního řízení. Ústavní soud v citovaném nálezu označil za podstatné, že všechny relevantní okolnosti stran procesního postupu soudů byly (či mohly být) stěžovateli (a zejména jeho obhájci) známy. V tomto smyslu Ústavní soud konstatoval, že dovolávání se nápravy procesního systému, jehož fungování stěžovatel jako vadné po několik let nepovažoval, nemůže vyslyšet, aniž by tím nepřiměřeně zasáhl jiné ústavou chráněné zájmy, jak to sleduje zákon o Ústavním soudu stanovením lhůt a dalších podmínek podání ústavní stížnosti. Citované závěry lze podle názoru Ústavního soudu plně vztáhnout také na nyní projednávanou věc.
V.
Ústavní soud posoudil také další námitky, jimiž stěžovatel rozporoval skutková zjištění přijatá trestními soudy v projednávané věci a namítal nesprávnost postupu soudů, kterým mělo dojít k porušení rovnosti účastníků řízení. Tyto námitky Ústavní soud považuje za zjevně neopodstatněné.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není vrcholem soustavy obecných soudů, a tudíž není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do jejich rozhodovací činnosti (srov. např. usnesení ze dne 23. září 2005 sp. zn. III. ÚS 359/05). Přehodnocování důkazů provedených obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání tak zásadně není jeho úkolem, neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně v souladu se zásadou ústnosti a bezprostřednosti jen tehdy, pokud by tyto sám provedl znovu. Výjimkou z uvedených maxim jsou případy, kdy obecné soudy na úkor stěžovatele vybočí z mezí daných rámcem ústavně garantovaných lidských práv. Takovým by byl v souvislosti s hodnocením důkazů v trestním řízení případ, kdy by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo by je z nich nebylo možné žádnou interpretací odůvodnění soudního rozhodnutí dovodit, neboť takový postup obecných soudů by byl v rozporu s článkem 36 odst. 1 Listiny, jakož i s článkem 1 Ústavy (srov. nález ze dne 20. června 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94).
V procesu dokazování v trestním řízení může dojít k porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu rovněž v případě opomenutí některých důkazů. Nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného v trestním řízení je z ústavněprávního hlediska akceptovatelné, nemá-li tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, relevantní souvislost s předmětem řízení, dále nemá-li důkaz ve vztahu k tvrzené skutečnosti vypovídací hodnotu, tudíž ji nemůže potvrdit ani vyvrátit, nebo jedná-li se o důkaz nadbytečný (srov. např. nález ze dne 30. června 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03; nález ze dne 16. června 2005 sp. zn. II. ÚS 418/03).
Ústavní soud konstatuje, že v nyní posuzované věci byly výše uvedené požadavky na důkazní postup v trestním řízení beze zbytku naplněny, právní závěry učiněné obecnými soudy nebyly v extrémním rozporu s vykonanými skutkovými zjištěními ani provedenými důkazy a soudy se nedopustily ani jiného pochybení, které by mohlo dosahovat ústavněprávní roviny.
Nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí náležitě vysvětlil, na základě jakých úvah dospěl k závěru o vině stěžovatele, přičemž tyto úvahy přesvědčivě a logicky zdůvodnil. Svůj závěr o fiktivnosti reálné činnosti společnosti NOTEVER s. r. o. nalézací soud opřel o řadu logicky na sebe navazujících nepřímých důkazů, které také podle soudu Ústavního zcela postačují k přijetí uvedeného závěru. V této souvislosti soud prvního stupně poukázal na konkrétní okolnosti fungování společnosti NOTEVER s. r. o. (fiktivní sídlo, žádní zaměstnanci, skutečná pracovní činnost stěžovatele, pohyby na bankovním účtu společnosti, následný převod společnosti na tzv. bílého koně atd.), přičemž konstatoval, že stěžovatel nedoložil reálné dodavatele, ani přepravce materiálu, s nímž měla společnost obchodovat, a k dispozici nebylo soudu ani účetnictví této společnosti. Tvrzení o tom, že společnost NOTEVER s. r. o. měla odebírat hutní materiál od společnosti VPR Metal CZ, s. r. o., nalézací soud neuvěřil, což ve svém rozhodnutí řádně zdůvodnil. Soud rovněž náležitě objasnil, z jakých skutečností dovodil fiktivnost konkrétních v rozsudku uvedených faktur. Odkázal přitom nejen na výpověď svědkyně Hermannové, ale také na výpověď řady dalších svědků a listinné důkazy, včetně dokumentace k jednotlivým stavebním akcím. Své rozhodnutí k pokynu odvolacího soudu podepřel rovněž závěry znalce Ing. Stanislava Čecha, který zpracoval znalecký posudek z oboru ekonomiky, odvětví účetní evidence dodavatelsko-odběratelské vztahy, řízení, plánování a organizace, a závěry ústavu - Vysokého učení technického v Brně, fakulty stavební, který vypracoval znalecký posudek o spotřebě hutního materiálu pro vybudování staveb zahrnutých do obžaloby.
Pokud stěžovatel namítal, že došlo k opomenutí důkazu znaleckým posudkem znaleckého ústavu Activities, a. s., Ústavní soud tomuto tvrzení nepřisvědčil. Naopak se musel ztotožnit s názorem Nejvyššího soudu, který v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že znalecký posudek nepředstavuje tzv. opomenutý důkaz, jenž by zapříčinil porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Znalecký posudek byl totiž proveden ve veřejném zasedání před odvolacím soudem, který se jím v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně zabýval a vysvětlil, proč neshledal důvod odchýlit se od závěrů znaleckých posudků Ing. Čecha a Vysokého učení technického v Brně.
Ústavní soud nevyhověl ani námitce stěžovatele, že postupem soudů došlo k porušení zásady rovnosti účastníků řízení. Jak Ústavní soud v minulosti konstatoval, k ústavním principům, tvořícím jeden z komponentů základního práva na spravedlivý proces, patří i princip "rovnosti zbraní", resp. rovnosti všech účastníků řízení ve smyslu článku 37 odst. 3 Listiny, článku 96 odst. 1 Ústavy a článku 6 odst. 1 Úmluvy. Princip rovnosti zbraní v trestním řízení se promítá do všech stadií trestního řízení, jakož i do všech jeho aspektů. Uplatňuje se zejména v řízení důkazním (při navrhování důkazů, právu vyjadřovat se k prováděným důkazům apod.). Uvedený princip není absolutní, obecně však platí maxima, dle níž státu ve srovnání s obviněným nepřísluší více práv, resp. výhodnější procesní postavení (viz nález ze dne 31. října 2001 sp. zn. Pl. ÚS 15/01). Ústavní soud neshledal, že by byla citovaná zásada postupem trestních soudů v projednávaném případě porušena. S námitkami stěžovatele se v této souvislosti vypořádal již dovolací soud (str. 13 napadeného rozhodnutí), na jehož argumentaci nezbývá než odkázat.
Z výše uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces, ani jiné ústavně zaručené právo. Mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu