ECLI:CZ:US:2017:1.US.1015.16.1
sp. zn. I. ÚS 1015/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky, společnosti Mont Fort Praha, s. r. o., zastoupené JUDr. Ladislavem Polákem, advokátem se sídlem v Praze, Na Florenci 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. února 2016 č. j. 53 Co 45/2016-15 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. března 2016 č. j. 15 Co 97/2016-32, za účasti Městského soudu v Praze a Ing. Jiřího Fischera, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka s odkazem na údajné porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhala zrušení výše citovaných rozhodnutí obecných soudů. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 2. 2016 č. j. 53 Co 45/2016-15 bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 1. 2016 č. j. 10 Nc 1001/2016-7, jímž byl zamítnut návrh stěžovatelky jako žalobkyně v řízení proti žalovanému Ing. Jiřímu Fischerovi (vedlejšímu účastníkovi řízení před Ústavním soudem) na nařízení předběžného opatření, jelikož stěžovatelka nesložila u soudu jistotu. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2016 č. j. 15 Co 97/2016-32 pak bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. 2. 2016 č. j. 10 Nc 1004/2016-13, kterým bylo řízení o návrhu na vydání předběžného opatření mezi týmiž účastníky zastaveno pro překážku litispendence.
2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména uvedla, že dne 18. 1. 2016 přerušil Ing. Jiří Fischer dodávku tepla a teplé vody do objektu, v němž stěžovatelka provozuje restauraci Na Beránku. Proto podala návrh na vydání předběžného opatření, jímž by bylo vedlejšímu účastníkovi řízení zakázáno do vyřešení sporu zasahovat do jejího užívacího práva. Když byl prvním usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 návrh odmítnut pro nesložení předepsané jistoty, podala proti němu stěžovatelka odvolání a současně složila do poklady soudu požadovanou jistotu. Vzápětí, protože jí nebylo jasné, jak soud o odvolání rozhodne, podala nový návrh na vydání předběžného opatření, toto řízení však bylo, jak výše naznačeno, zastaveno z důvodu překážky zahájeného řízení o prvním návrhu na vydání předběžného opatření. Také proti tomuto usnesení podala stěžovatelka odvolání. Obě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 však byla Městským soudem potvzena. Stěžovatelka je toho názoru, že odvolací soud vycházel striktně z příslušných ustanovení občanského soudního řádu a v dané věci rozhodoval způsobem, který lze označit za přepjatý právní formalismus. Jistota nebyla složena prý jen administrativním nedopatřením, což stěžovatelka napravila jejím dodatečným složením. Obě napadená rozhodnutí tak stěžovatelka považuje za nesouladná s požadavkem rychlého a účinného vydání předběžného opatření ve prospěch jeho navrhovatele, ohroženého na svých právech zásahem jiné osoby.
3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
4. Ústavní soud zde odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, podle níž je jeho pravomoc ve vztahu k orgánům veřejné moci dána pouze subsidiárně, přičemž důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do jejich rozhodovací činnosti, což se týká zejména nezávislých obecných soudů, nad kterými není oprávněn ve fázi dosud neukončeného řízení vykonávat jakýkoli dohled. Ústavní soud také mnohokrát zdůraznil, že není soudem nadřízeným obecným soudům, není vrcholem jejich soustavy ani další přezkumnou instancí, vyhledávající veškerá v úvahu připadající pochybení.
5. K otázce způsobilosti předběžného opatření zasáhnout do ústavně zaručených práv a svobod se Ústavní soud vyjádřil již tak, že tuto způsobilost vyloučit nelze a možno tedy tato rozhodnutí podrobit přezkumu v rámci tzv. omezeného testu ústavnosti, neboť podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na proces ve svém celku; v případě předběžného opatření se jedná o opatření s omezenou dobou trvání a není jím ani prejudikován konečný výsledek sporu. Ústavní soud tedy pouze zkoumá, zda předběžné opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a není projevem svévole (čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Tyto zásady lze vztáhnout jak k vydání předběžného opatření, tak k jeho nevydání. Smyslem předběžného opatření je zatímní úprava poměrů účastníků (nikoli s konečnou platností), přičemž musí být poskytnuta ochrana jak tomu, kdo o vydání předběžného opatření žádá, tak v rámci ústavních pravidel i tomu, vůči komu předběžné opatření směřuje. Přísněji posuzuje Ústavní soud pouze ústavně konformní účel předběžného opatření ve věcech péče o nezletilé.
6. Ústavní soud uvádí, že určité pochybení ve shora uvedeném kontextu lze sice v postupu obecných soudů a v odůvodnění napadených usnesení shledat; není možno z něj však dovozovat tak dalekosáhlý závěr, jaký činí stěžovatelka, tedy neústavnost těchto rozhodnutí. Nelze také přehlédnout, že to byla sama stěžovatelka, která svým procesním postupem danou situaci vytvořila. Zásada "každý nechť si střeží svá práva", vytvářející rámec pro autonomní chování subjektů soukromoprávních vztahů, vyžaduje od každého účastníka pečlivou úvahu nad tím, jakým způsobem bude v řízení postupovat. Obecné soudy, rozhodující ve věci, mohly jistě projevit více vstřícnosti. S ohledem na to, že se však nejednalo o řízení, týkající se samého sporu a na to, že stěžovatelka měla jistě šanci podat další, tentokrát již bezchybný návrh na předběžné opatření, není možné vše nyní napravovat pomocí Ústavního soudu, který z povahy věci ani nemůže v takových případech zasahovat natolik rychle a efektivně, jak by tvrzené zájmy stěžovatelky podle ní vyžadovaly.
7. Ústavní stížnost byla tedy odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. října 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu