ECLI:CZ:US:2017:1.US.1065.17.1
sp. zn. I. ÚS 1065/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele R. B., zastoupeného JUDr. Jiřím Novákem, advokátem se sídlem Sokolská 60, Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 č. j. 24 T 135/2015-683 ze dne 13. 5. 2016, proti rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 7 To 244/2016 ze dne 14. 9. 2016 a proti usnesení Nejvyššího soudu, č. j. 7 Tdo 1768/2016-31 ze dne 18. 1. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel podal 7. 4. 2017 stížnost, ve které namítá, že napadenými rozhodnutími a postupem orgánů činných v trestním řízení bylo porušeno jeho základní lidská právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zásada, že pouze zákon stanoví, jaké jednání je trestné a jaký trest lze za něj uložit podle čl. 39 odst. 1 Listiny a čl. 7 odst. 1 Úmluvy, zásada presumpce neviny garantovaná čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy, právo na soukromí, resp. na ochranu údajů podle čl. 7 odst. 1 Listiny, čl. 8 odst. 1 Úmluvy a čl. 7 a 8 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen "Charta") a právo na svobodu projevu podle čl. 17 odst. 1 Listiny, čl. 9 odst. 1 Úmluvy a čl. 10 Charty.
2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 28. 1. 2016 sp. zn. 24 T 135/2010 byl stěžovatel zproštěn obžaloby, kterou mu bylo kladeno za vinu spáchání přečinu krádež podle §205 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Proti tomuto rozsudku podal státní zástupce odvolání v neprospěch stěžovatele. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2016, sp. zn. 7 To 93/2016 byl rozsudek obvodního soudu zrušen a věc mu byla vrácena k novému rozhodnutí. Napadeným rozsudkem obvodního soudu byl stěžovatel 13. 5. 2016 odsouzen za krádež mobilních telefonů podle §205 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, které se dopustil tím, že si jako vedoucí oddělení informatiky kanceláře tajemníka Úřadu Městské části Praha 7 vzal z majetku zaměstnavatele tři telefony iPhone, které neměly být funkční a které byly oficiálně označené jako telefony k vyřazení. Stěžovatel byl obvodním soudem odsouzen k trestu odnětí svobody v délce šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1,5 roku. Nad rámec trestu byla stěžovateli uložena povinnost nahradit poškozenému (Úřadu Městské části Praha 7) majetkovou škodu ve výši 23.000 Kč. Stěžovatel se proti rozsudku obvodního soudu odvolal. Městský soud napadeným rozsudkem pouze změnil identifikaci poškozeného z Úřadu Městské části Praha 7 na Městskou část Praha 7; ve zbytku potvrdil napadené rozhodnutí obvodního soudu. Stěžovatel podal proti rozhodnutí městského soudu dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl.
3. Stěžovatel ve své stížnosti uvádí tři důvody, proč se domnívá, že napadená rozhodnutí jsou rozporná s jeho ústavně zaručenými právy. Zaprvé poukazuje na extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry; konkrétně namítá, že nebylo dokázáno, že telefony, které zcizil, byly funkční a byly používány ve faktickém provozu. Dále uvádí, že znalec měl k dispozici pouze jeden telefon ze tří; z toho důvodu nemohl oprávněně vyvodit závěry o hodnotě dalších telefonů, byť tak učinil. Zadruhé stěžovatel namítá, že byla porušena zásada volného hodnocení důkazů, čímž bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces; konkrétně namítá, že odvolací soud přiměl soud prvního stupně jiným způsobem hodnotit provedené důkazy bez změny v dokazování. Zatřetí stěžovatel namítá právní nekonformitu obstarávání důkazů o provozních a lokalizačních údajích, konkrétně o tom, zda byly předmětné mobilní telefony v provozu. Stěžovatel poukazuje na judikaturu Soudního dvora Evropské unie, dle které by shromažďování provozních a lokalizačních údajů v České republice mělo být neoprávněné; plošné uchovávání takových informací je podle stěžovatele v rozporu s evropským právem a jako takové by dané informace neměly být použité v jeho trestním řízení.
II.
4. Ústavní soud na základě ústavní stížnosti, vyjádření účastníků, napadených rozhodnutí a spisového materiálu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení a rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3624/15 ze dne 26. 1. 2016).
7. Stěžovatel zejména namítá, že hodnota telefonů, která je klíčová pro posouzení, zda byla způsobená škoda odůvodňující trestněprávní postih, nebyla vhodně určená. Pokud obecné soudy došly k názoru, že v době po spáchání trestného činu byly předmětné telefony stěžovatelem užívány a pokud znalec na základě prozkoumání jednoho telefonu došel k závěru, že hodnota tohoto samotného telefonu byla vyšší než nepatrná, pak nelze souhlasit se stěžovatelem, že došlo k extrémnímu rozporu mezi provedenými důkazy a právními závěry. Je však na místě poznamenat, že soudy mohly zvolit přesvědčivější způsob vyčíslení hodnoty znalcem neprozkoumaných telefonů; posouzení této otázky nicméně náleží do pravomoci obecných soudů, přičemž v případě stěžovatele jejich postup nebyl excesivní do takové míry, aby způsobil protiústavnost rozhodnutí.
8. Stěžovatel také namítá porušení práva na spravedlivý proces proto, že došlo k popření zásady volného hodnocení důkazů tím, že odvolací soud de facto zavázal soud prvního stupně, jak má hodnotit jednotlivé důkazy; v té souvislosti stěžovatel odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, která takový zásah neumožňuje. V tomto případě však odvolací soud postupoval v souladu s judikaturou Ústavního soudu, neboť sám důkazy neprováděl, pouze doporučil provedení dalšího dokazování týkající se ceny telefonů, která byla jednou z klíčových otázek, za pomocí znaleckého posudku, a zmínil, že "soud I. stupně se řádně nevypořádal s důkazy svědčící o spárování IMEI mobilních telefonů k jednotlivým evidenčním číslům" (str. 6 usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. března 2016, sp. zn. 7 To 93/2016). Jedná se tak o kvalitativně odlišný případ než byly ty v předchozí rozhodovací praxi Ústavního soudu [nález sp. zn. I. ÚS 2726/14 ze dne 1. 4. 2015 (N 67/77 SbNU 31); nález sp. zn. I. ÚS 49/06 ze dne 20. 5. 2008 (N 92/49 SbNU 381)]. Městský soud svým postupem tak neporušil zásadu, že odvolací soud "může jen v odůvodnění svého rozhodnutí rozvést, proč jsou tato skutková zjištění vadná, v čem je třeba je doplnit, popř. k jakým důkazům je ještě třeba přihlédnout" [nález sp. zn. I. ÚS 49/06 ze dne 20. 5. 2008 (N 92/49 SbNU 381), bod 23], do takové míry, že by znamenala porušení práva na spravedlivý proces.
9. Stěžovatel dále namítal, že v jeho případě byly použity lokalizační a provozní údaje, které byly shromažďovány v rozporu s evropským právem. Odkazuje zejména na dva rozsudky velkého senátu Soudního dvora Evropské unie, konkrétně na rozsudek ze dne 8. dubna 2014 ve spojených věcech C-293/12 Digital Rights Ireland proti Irsku a C-594/12 vláda spolkové země Korutansko a 11.130 navrhovatelů proti Rakousko (dále jen "Digital Rights") a rozsudek ze dne 21. prosince 2016 ve spojených věcech C-203/15 Tele2 Sverige AB proti Post-och telestyrelsen a C-968/15 Secretary of State for the Home Department proti Tom Watson, Peter Brice, Geoffrey Lewis (dále jen "Tele2"). Ústavní soud však neshledal, že by závěry těchto rozsudků, popř. výklad evropského práva z nich odvozený, který není sporný, dopadaly na případ stěžovatele. Informace, které Policie ČR získala, se vztahovaly pouze k tomu, zda v určitém období byly dané mobilní telefony využívané, popř. kterým telefonním číslem. Z takových údajů nelze vyvodit "velmi přesné závěry o soukromém životě osob ... tedy o každodenních zvyklostech, o místech, kde trvale či přechodně pobývají, o denních či jiných přesunech, o jejich aktivitách, společenských vztazích těchto osob a o společenských kruzích, s kterými se stýkají" (bod 27 Digital Rights a bod 99 Tele2). Ze získaných informací tak nelze "vytvořit ... profil dotčených osob, který je s ohledem na právo na ochranu soukromého života informací stejně citlivé povahy, jako je samotný obsah sdělení" (bod 99 Tele2). Ústavní soud při posouzení věci vycházel z toho, že v případě stěžovatele nebyly použity lokalizační údaje způsobem, který by znamenal zásah do práva stěžovatele na soukromí. Sama informace pouze o tom, které mobilní číslo bylo v určitém časovém intervalu použito konkrétním mobilním telefonem, není způsobilé ústavně relevantním způsobem zasáhnout do soukromí stěžovatele.
10. Pokud pak jde o stěžovatelovu námitku nezákonnosti či nepřiměřenosti shromažďování a využívání lokalizačních a provozních údajů předmětných mobilních telefonů, ani tato námitka nejen vzhledem k nemožnosti porušení práva na soukromí nedosahuje ústavního rozměru. Ústavní soud nepřehlíží, že obecné soudy postup Policie ČR nevysvětlily dostatečně jasně, nicméně tento nedostatek není natolik závažný, aby sám o sobě zpochybnil stěžovatelovo odsouzení. Orgány činné v trestním řízení vycházely z toho, že postupovaly v souladu s §97 odst. 3 zákona o elektronických komunikacích ve spojení s §66 odst. 3 zákona o Policii ČR (event. §158d odst. 9 trestního řádu), a toto vysvětlení není nikterak excesivní a je přijatelné, není pak na Ústavním soudu v tomto případě zkoumat, zda je tento výklad správný, neboť není z ústavněprávního hlediska nepřijatelný.
11. Ani jedna ze stěžovatelem uplatněných výhrad tak nedosahuje ústavního rozměru; dokazování viny bylo dále natolik podrobné, že nevyvolává pochyby ani ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny, zaručující presumpci neviny.
12. Ústavní soud proto ze všech výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 14. listopadu 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu