ECLI:CZ:US:2017:1.US.1089.17.1
sp. zn. I. ÚS 1089/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Marie Měsíčkové a 2) Josefa Měsíčka, zastoupených JUDr. Davidem Řezníčkem, Ph.D., LL.M., advokátem Řezníček & Co. s.r.o., advokátní kancelář, U Černé věže 66/3, České Budějovice, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 3. 2014 č. j. KSCB 12 K 276/2007-2996, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 6. 2014 č. j. 1Ko 15/2014-3439 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2016 č. j. 29 Cdo 1092/2016-3552 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, podanou ve lhůtě stanovené v §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdili, že napadenými rozhodnutími soudů bylo zasaženo do práva stěžovatelů na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), ve znění Protokolu č. 11 a 14 a současně do práva vlastnit majetek zakotveného v čl. 11 Listiny.
2. Stěžovatelé v konkursní věci Výrobně obchodního družstva Dříteň v likvidaci zpochybňovali především správnost závěru odvolacího soudu, který potvrdil rozhodnutí soudu I. stupně o povolení částečného rozvrhu výtěžku zpeněžení konkursní podstaty. Podstatou argumentace stěžovatelů je především zpochybnění správnosti závěru odvolacího soudu o nezařazení pohledávky v rozsahu správcem konkursní podstaty popřené pohledávky do částečného rozvrhu. Stěžovatelé opakovali shodně jako v předchozích uplatněných opravných prostředcích, že se domnívají, že konkurs byl prohlášen neoprávněně a protizákonně na základě podvodného návrhu likvidátora dlužníka. Stěžovatelka 1) nesouhlasí s tím, že jí byla uznána pohledávka ve výši 41 800 Kč, přestože oprávněně přihlásila pohledávku ve výši 1 290 691 Kč jako členka družstva na vypořádací podíl při ukončení družstva. Pohledávka byla zařazena do druhé třídy a obdrží jen 29 260 Kč. Stěžovateli 2) na uspokojení zjištěné pohledávky druhé třídy 5 000 Kč bude vyplyceno jen 3 500 Kč. Správce konkursní podstaty nárok stěžovatelů neuznal bez uvedení zákonného důvodu a dle přesvědčení stěžovatelů je rozhodnutí neplatné, stejně jako veškeré právní úkony na tento neoprávněně prohlášený konkurs navazující. Stěžovatelé k ústavní stížnosti připojili i rozhodnutí dovolacího soudu, kterým bylo odmítnuto dovolání a navrhli jeho zrušení, aniž by vznesli jakékoli námitky.
3. Stěžovatelé s ohledem na závažné skutečnosti uvedené v této ústavní stížnosti a na citelný zásah do jejich ústavně garantovaných práv navrhli, aby Ústavní soud vydal nález, kterým zruší ústavní stížností napadená rozhodnutí.
4. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a k ní přiložených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
5. Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity řízení před ním pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o něm rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Tento závěr se uplatní i v dané věci.
6. Z obsahu ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatelé nesouhlasí s usnesením o částečném rozvrhu na základě návrhu správce konkursní podstaty popřené pohledávky do částečného rozvrhu a rozhodnutím odvolacího soudu. S jednotlivými námitkami stěžovatelů, se ve svém rozhodnutí vypořádal již odvolací soud, který se věcí řádně zabýval.
7. Ústavní soud připomíná relevantní právní úpravu, kdy zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešeni (insolvenční zákon), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnaní (dále jen "ZKV"), §433 bod 1. a §434, s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnávací řízení zahájená před účinností tohoto zákona použiji dosavadní právní předpisy.
8. Účelem zákona o konkursu a vyrovnání je uspořádání majetkových poměrů dlužníka, který je v úpadku (§1 odst. 1 ZKV), přičemž cílem konkursu a vyrovnání je dosáhnout poměrného uspokojení věřitelů z majetku tvořícího konkursní podstatu (§2 odst. 3 ZKV). Pokud jde o konkurs, je tohoto cíle dosaženo zpravidla vydáním rozvrhového usnesení (§30 odst. 1 ZKV), jež slouží pouze k rozvržení výtěžku konkursu, tj. zejména výtěžku zpeněžení konkursní podstaty.
9. Podle §30 odst. 3 ZKV se souhlasem věřitelského výboru může správce navrhnout, aby soud ještě před schválením konečné zprávy povolil částečný rozvrh, jestliže to umožňuje stav zpeněžení konkursní podstaty a je-li zřejmé, že provedení rozvrhu po konečné zprávě tím nebude ohroženo. V konečné zprávě i v konečném rozvrhu se uvede, v jakém rozsahu byly pohledávky věřitelů uspokojeny splněním částečného rozvrhu.
10. Z citovaných ustanovení je zřejmé, že účelem částečného rozvrhu je umožnit urychlené uspokojení věřitelů všude tam, kde je předem zřejmé, že k tomu bude dostatek peněžních prostředků bez nutnosti čekat na zpeněžení celé konkursní podstaty nebo na ukončení incidenčních sporů, které brání předložení a schválení konečné zprávy. Je zjevné, že na částečném rozvrhu (stejně jako na konečném rozvrhu) mohou participovat především zjištěné pohledávky konkursních (tj. přihlášených) věřitelů (§20 ZKV), tedy ty, které byly na přezkumném jednání zjištěny (§23, §24 ZKV), event, jejichž pravost, výše nebo pořadí byla dodatečně judikována v incidenčním sporu (§25 ZKV) a které v průběhu konkursu následně nezanikly, např. v důsledku poskytnutého plnění od třetí osoby, tj. od spoludlužníka úpadce nebo od jeho (osobního) ručitele. Z povahy věci je zřejmé, že se na rozvrhu výtěžku zpeněžení nemohou podílet ani pohledávky, k nimž se nepřihlíží (§20 odst. 3, §22 odst. 2 ZKV) nebo pohledávky vyloučené z uspokojení (§33 ZKV).
11. Odvolací soud přezkoumal postup soudu I. stupně, který vydal napadené usnesení o částečném rozvrhu na základě návrhu správce a se souhlasem věřitelského výboru. Konstatoval, že to umožňuje stav zpeněžení konkursní podstaty a že provedení rozvrhu po konečné zprávě tím nebude ohroženo. Z obsahu konkursního spisu odvolací soud zjistil, že správce podáním ze dne 30. 1. 2014 (č. l. 2974) navrhl povolení částečného rozvrhu ohledně částky 13 311 165 Kč, a to v rozsahu 100 % u pohledávek první třídy a v rozsahu 70 % u pohledávek druhé třídy, neboť to umožňuje stav peněžních prostředků podstaty, když ke konečnému rozvrhu po konečné zprávě budou zbývat prostředky, jež umožní uspokojení pohledávek druhé třídy ještě v rozsahu 15 % jejich hodnoty.
12. Na základě uvedených zjištění dospěl odvolací soud ke stejnému závěru jako soud I. stupně, totiž že pro povolení částečného rozvrhu byly splněny všechny podmínky vyžadované v §30 odst. 3 ZKV. Z napadeného usnesení odvolací soud dále zjistil, že napadené usnesení je tak věcně správné též ve vztahu k nárokům obou odvolatelů. Odvolání neshledal odvolací soud důvodným, proto potvrdil napadené rozhodnutí jako věcně správné.
13. Subjektivní tvrzení stěžovatelů vyvěrající především z toho, že nesouhlasí s konkursem vedeným na majetek úpadce a požadují - bez ohledu na objektivní realitu - plnou úhradu svých domnělých nároků, nemohou zpochybnit věcnou správnost napadeného usnesení. Ve fázi konkursního řízení, kdy je rozhodováno o částečném rozvrhu, není prostor pro zkoumání podmínek, za nichž byl konkurs prohlášen, nebo se zabývat likvidací, jež konkursnímu řízení předcházela. Nelze přisvědčit tvrzení stěžovatelů, že údajně nezákonně prohlášený konkurs (což v řízení zjištěno nebylo) automaticky generuje nezákonnost každého pozdějšího rozhodnutí, tedy i napadeného usnesení o částečném rozvrhu. Nelze správce důvodně kritizovat ani za to, že relevantně popřel část přihlášené pohledávky stěžovatelky 1), v důsledku čehož tato nebyla zařazena do částečného rozvrhu. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 4. 2010 č. j. 10 Cmo 13/2010-491 bylo na návrh správce rozhodnuto o popření zbytku pohledávky stěžovatelky 1), v této věci již rozhodl Ústavní soud tak, že ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná usnesením sp. zn. I. ÚS 104/13 ze dne 27. 3. 2014.
14. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2016 č.j. 29 Cdo 1092/2016-3552 bylo odmítnuto dovolání stěžovatelů směřující proti rozsudku odvolacího soudu, kterým potvrdil rozsudek soudu I. stupně o částečném rozvrhu výtěžku zpeněžení konkursní podstaty úpadce. V dané věci stěžovatelé nenamítali nesprávný postup Nejvyššího soudu při posouzení přípustnosti dovolání. V této souvislosti je třeba podotknout, že zásada minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů se v případě Nejvyššího soudu projevuje především tím, že Ústavní soud zásadně nezasahuje do problematiky posuzování přípustnosti dovolání. Právo na spravedlivý proces totiž není možné interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci. V žádném případě pak z tohoto ústavně zaručeného práva neplyne právo na obligatorní meritorní přezkum stěžovateli podaného dovolání.
15. Jde-li o zbývající ústavní stížností dotčená rozhodnutí, lze konstatovat, že obecné soudy se dostatečně zabývaly návrhy (námitkami) stěžovatelů a svá rozhodnutí srozumitelně, logicky a jasně odůvodnily ve shodě s ustanovením §169 o. s. ř. Ústavní soud tak nesdílí přesvědčení stěžovatelů, že obecné soudy napadenými rozhodnutími zasáhly do jejich ústavně zaručených práv. Právo na spravedlivý proces totiž není možné interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci.
16. Dále Ústavní soud k uplatněným námitkám stěžovatelů uvádí, že samotné nebyly způsobilé zpochybnit obsah napadených rozhodnutí. Argumentaci stěžovatelů považuje uvedenou v ústavní stížnosti zpochybňující návrh na prohlášení konkursu podaný dlužníkem (Krajský soud v Českých Budějovicích ze dne 4. 1. 2008 č. j. 12 K 276/2007-99), jeho legalitu a pro posouzení věcné správnosti usnesení o částečném rozvrhu za bezpředmětnou. Uvedené závěry soudu I. stupně i odvolacího soudu považuje za správné, náležitým a přesvědčivým způsobem odůvodněné a nespatřuje v nich svévoli ani žádný jiný kvalifikovaný exces, jenž by v dané věci otevíral prostor pro jeho kasační zásah. Jen pro úplnost je třeba poznamenat, že věcí stěžovatelů se Ústavní soud zabýval opakovaně již v předchozích řízeních a neshledal důvod pro svůj zásah (III. ÚS 390/09, I. ÚS 3731/12, I.ÚS 104/13, I. ÚS 1349/13, I. ÚS 2715/13).
17. Ústavní soud neshledal, že by napadenými soudními rozhodnutími došlo k porušení právních předpisů, které by mělo za následek zásah do základních práv nebo svobod stěžovatelů, proto rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že jej jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. července 2017
David Uhlíř v. r.
předseda senátu