ECLI:CZ:US:2017:1.US.1108.17.1
sp. zn. I. ÚS 1108/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti P. D., t. č. ve Věznici Rýnovice, zastoupeného Mgr. Přemyslem Hoke, advokátem se sídlem Doudlebská 1046/8, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. října 2016 č. j. 7 Tdo 236/2016-187, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. března 2015 sp. zn. 7 To 42/2015 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. května 2014 sp. zn. 9 T 442/2008, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 12. dubna 2017, stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 1 a čl. 10 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 3, 4, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, 2, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2, 3 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 1, čl. 6 odst. 1, 2, 3 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel současně navrhoval, aby jeho ústavní stížnost byla ve smyslu §39 zákona o Ústavním soudu projednána přednostně.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 22. května 2014 sp. zn. 9 T 442/2008 uznal stěžovatele vinným trestným činem krádeže, a to částečně samostatně a částečně ve spolupachatelství, dále trestnými činy poškozování cizí věci, porušování domovní svobody a maření výkonu úředního rozhodnutí, přičemž způsobil celkovou škodu původně ve výši 728 600 Kč (po odečtení škody za skutky, pro které byl následně zproštěn obžaloby ve výši 613 000 Kč) na odcizených věcech a poškozením automobilu celkovou škodu ve výši 7 500 Kč, za což byl odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let se zařazením do věznice s ostrahou. Stěžovateli byla rovněž uložena povinnost zaplatit poškozenému J. Hraběti škodu ve výši 13 000 Kč, poškozenému M. Jezdinskému škodu ve výši 2 000 Kč a společně s P. B. poškozenému A. Harbažovi škodu ve výši 25 000 Kč. Trestná činnost obviněných v podstatě spočívala v tom, že v období od 30. dubna 2007 do 4. října 2007 se na různých místech v Praze, stěžovatel i v Neratovicích a Mělníku, vloupali do motorových vozidel, ze kterých odcizovali tam uložené věci nebo v několika případech i automobily, stěžovatel se v obci Neuměřice také vloupal do areálu bývalého statku, kde odcizil osobní motorové vozidlo, kterým pak odvezl také celou řadu odcizených věcí. Stěžovatel dále ve 4 případech řídil na území hlavního města Prahy motorové vozidlo, ač věděl, že mu byl pravomocným rozsudkem soudu uložen zákaz řízení motorových vozidel všeho druhu. Proti tomuto rozsudku podali všichni čtyři obvinění odvolání proti výroku o vině, trestu a náhradě škody, a v jejich neprospěch podal státní zástupce odvolání proti zprošťujícím výrokům a proti výroku o trestu.
3. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. března 2015 sp. zn. 7 To 42/2015 ve vztahu ke stěžovateli napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil pouze ve výrocích o vině pod body 25, 26, 28, 39 a v důsledku toho i ve výrocích o trestu a náhradě škody ohledně poškozeného A. Harbaže, a znovu rozhodl tak, že stěžovatele odsoudil při nezměněném výroku o vině trestnými činy krádeže, poškozování cizí věci, porušování domovní svobody a maření výkonu úředního rozhodnutí k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, se zařazením do věznice s ostrahou. Rozsudek odvolacího soudu napadli dovoláním V. D., J. K. a stěžovatel.
4. Nejvyšší soud usnesením ze dne 6. října 2016 č. j. 7 Tdo 236/2016-187 dovolání obviněných V. D. a J. K. odmítl a ohledně stěžovatele rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku, jímž byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit poškozenému M. Jezdinskému škodu ve výši 2 000 Kč.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal extrémní nesoulad skutkových a právních závěrů s provedenými důkazy. Tvrdil, že u některých skutků mu nebylo řádně vzneseno obvinění a zahájeno trestní stíhání, neboť příslušné usnesení mu nebylo doručeno do vlastních rukou podle §63 trestního řádu. Stěžovatel zpochybnil provedené důkazní řízení, zpochybnil i svoji účast na řadě skutků s tím, že část skutků byla spáchána samostatně, část ve spolupachatelství, a nelze tedy sčítat škody ve svém následku. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že napadená rozhodnutí v žádném případě nevyvracejí jeho obhajobu a jeho argumenty stran zásadních pochybností o jeho vině. Skutková zjištění jsou podle jeho názoru rozporuplná s dokazováním do té míry, že není možné uzavřít, že se skutky, pokud se vůbec staly, jak je uvedeno v jednotlivých skutkových větách, spáchal stěžovatel a zejména, že naplnil všechny znaky stíhaných trestných činů. Ve věci rozhodující soudy se podle tvrzení stěžovatele nezabývaly námitkami obhajoby jako rovné procesní strany fair trestního procesu, náležitě nezvážily všechny podstatné skutečnosti a okolnosti důležité pro rozhodnutí, nepostupovaly ve prospěch stěžovatele a porušily zásadu in dubio pro reo, jakož i další zásady ovládající trestní řízení, ve smyslu platného práva, takže odůvodnění napadených rozhodnutí je naprosto nepřezkoumatelné. K tomu má stěžovatel za to, že mu byl uložen velmi přísný a dlouhý trest odnětí svobody, spojený s jeho přímým výkonem, aniž by byla zvážena délka trestního řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu). Bylo tak možné přistoupit k jejímu věcnému projednání.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavněprávní judikaturou bylo opakovaně konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
9. Ústavní soud neshledal v postupu ve věci rozhodujících soudů pochybení, která by odůvodňovala jeho kasační zásah. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky, s nimiž se již náležitě tyto soudy vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Žádá-li stěžovatel přezkum těchto námitek, staví Ústavní soud do role další soudní instance, která však Ústavnímu soudu nepřísluší.
10. Co do posouzení stěžovatelem tvrzených zásadních rozporů mezi obsahem provedených důkazů a následnými skutkovými závěry je namístě úsudek, že z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Především soud prvního stupně předestřel detailní popisy a interpretaci jednání stěžovatele, jež založil na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů. Přijaté skutkové závěry v nich mají věcné i logické zakotvení, a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze.
11. Nejvyšší soud se pak v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně vyjádřil k jednotlivým námitkám stěžovatele uplatněným v dovolání, včetně námitky o nesprávném uložení úhrnného trestu odnětí svobody, námitky že nebylo řádně zahájeno trestní stíhání pro nedoručení příslušného usnesení stěžovateli i námitky, že uložený trest nezohledňuje ve své výměře délku trestního řízení (str. 9, 17 a 19). Dovolací soud nad rámec dovolání a z hlediska zachování pravidel spravedlivého procesu uvedl, že stěžovatelem uváděné skutky, pro které byl obžaloby zproštěn, jsou již bez významu. Navíc ne každé dílčí porušení procesních předpisů je pak závažným porušením práv obviněného, kdy by řízení jako celek pozbylo charakter spravedlivého procesu. To platí i v případě námitky nedodržení formálního postupu doručování. Pokud pak stěžovatel důvodně uplatnil námitku ohledně nezrušení výroku o povinnosti k náhradě škody, bylo v této části jeho dovolání vyhověno.
12. Ústavní soud ověřil, že napadená rozhodnutí ve věci rozhodujících soudů byla náležitě a podrobně odůvodněna, a ani v tomto ohledu tedy nelze těmto soudům ničeho vytýkat, neboť nevykazují žádné ústavněprávní deficity.
13. Namítá-li stěžovatel, že v řízení před obecnými soudy nebyla respektována zásada in dubio pro reo, nelze s ním souhlasit, neboť tato má prostor pouze tam, kde soud po vyhodnocení důkazů dospěje k závěru, že zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. V předmětném případě však neměl soud prvního stupně po vyhodnocení provedených důkazů pochybnosti o skutkovém stavu věci a své úvahy o tomto svém názoru zahrnul do odůvodnění rozhodnutí. Podmínky pro uplatnění výše citované zásady tak v předmětném případě nebyly dány, neboť z hlediska soudu byla skutková zjištění postavena najisto.
14. K namítanému porušení zásady rovnosti účastníků řízení před soudem Ústavní soud připomíná, že zásada rovnosti stran je stěžejní zásadou spravedlivého procesu. K provedení tohoto principu se ukládá soudu povinnost, aby stranám sporu zajistil stejné možnosti k uplatnění jejich práv. Rovnost účastníků v řízení je zakotvena v čl. 37 odst. 3 Listiny a v čl. 96 odst. l Ústavy a promítá se také do ustanovení procesních předpisů. Z obecného pohledu si je však třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Jestliže stěžovatel nesouhlasí se závěry učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.
15. Ústavní soud neshledal, že by ústavní stížností napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do tvrzených základních práv stěžovatele. Proto Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením odmítl.
16. O návrhu stěžovatele na přednostní projednání ústavní stížnosti (podle §39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud pak již (výslovně) nerozhodoval, neboť od samého počátku postupoval v řízení tak, aby věc stěžovatele byla projednána co nejrychleji a tomuto návrhu tak vyhověl fakticky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. července 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu