ECLI:CZ:US:2017:1.US.1161.17.1
sp. zn. I. ÚS 1161/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Davida Uhlíře a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele V. P., zastoupeného Mgr. Markem Hylenou, advokátem, se sídlem Česká Třebová, Staré náměstí 15, proti rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou č. j. 10T 73/2015-214 ze dne 27. června 2016, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 10 To 241/2016-241 ze dne 1. září 2016 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 9/2017-22, ze dne 18. ledna 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, plynoucího z čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jako "Listina"). Dále namítá též porušení čl. 38 a 39 Listiny a čl. 81 a 82 Ústavy, zaručující nezávislost soudů a soudců.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou rozhodl napadeným rozsudkem tak, že uznal stěžovatele vinným přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku, který spáchal tím, že při hlavním líčení konaném dne 1. září 2014 před Okresním soudem v Rychnově nad Kněžnou v trestní věci sp. zn. 10 T 65/2014 vedené proti L. H., protože v občanskoprávním sporu mezi žalobcem IZOMAT, s. r. o., a žalovaným stěžovatelem před soudem křivě svědčil ve prospěch stěžovatele, v procesním postavení svědka po zákonném poučení o trestnosti křivé výpovědi a po poučení o právu výpověď odmítnout, pokud by jí zejména sobě způsobil nebezpečí trestního stíhání, záměrně lživě vypovídal o okolnostech provedení a předání díla - opravy komínů v domě č. p. X v obci B., jehož cena nebyla zhotoviteli IZOMAT, s. r. o., uhrazena. Odvolací soud napadaným usnesením zamítl stěžovatelovo odvolání, v němž se podrobně zabýval stěžovatelovými odvolacími námitkami ke komunikaci civilního soudu se svědkem, k nevhodnému poučení stěžovatele a k nedůvodnosti jeho obvinění. K námitce stěžovatele na nestandardnost postupu vyřizujícího občanskoprávního soudce okresního soudu v podobě telefonického kontaktu se svědkem Kořínkem odvolací soud uvedl, že z protokolu o jednání v této civilní věci je patrno, že samosoudce právnímu zástupci stěžovatele (který byl jeho zástupcem jak v civilní věci, tak i v nynější trestní věci) nabízel osobní účast na telefonátu se svědkem, což právní zástupce odmítl - odvolací soud při tom odkázal na příslušnou část soudního spisu (č. l. 70). K námitce ohledně poučení krajský soud uvedl, že z obsahu zvukového záznamu o průběhu hlavního líčení před okresním soudem dne 1. 9. 2014 ve věci odsouzeného H., vedené pod sp. zn. 10T 65/2014, vyplývá, že stěžovatel byl soudem o možnosti odepření svědecké výpovědi poučen až dodatečně, na upozornění intervenujícího státního zástupce, nicméně toto poučení se mu dostalo před výpovědí k meritu věci (před tímto poučením, kdy byl poučen obecně jako svědek, se jej okresní soud dotazoval jen na jeho vztah k L. H.). Stěžovatel pak po poučení o právu odepřít výpověď z důvodu nebezpečí svého trestního stíhání vypovídal a tohoto práva nevyužil.
3. Nejvyšší soud svým napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl a mimo jiné uvedl, že zjistil poslechem přiloženého CD nosiče, že původní poučení obviněného jako svědka nebylo dostatečné. Přes údaj sdělený samosoudkyní, že je svědek poučen podle §97 až 101 tr. ř., nebyl ve skutečnosti slovně v tomto rozsahu poučen, neboť zejména nebyl poučen o právu odepření výpovědi. K vlastnímu obsahovému výslechu svědka došlo ještě před tímto výslovným poučením (v daném směru protokol o hlavním líčení obsahuje dílčí nepřesnost ve vymezení okamžiku, kdy stěžovatel - po doplňujícím poučení - vyjádřil své stanovisko o nevyužití práva odepření výpovědi). Dále Nejvyšší soud uvedl: "Vadou, kterou výslechu dovolatel vytýká, je však zatížena jen ta část výpovědi svědka, kterou v protokolu podchycují první tři věty. Protože v čase 04:59 min. záznamu byl obviněný jako svědek obsahově poučen i ve smyslu §100 odst. 2 tr. ř. a následně - po vyjádření svého stanoviska, že tohoto práva nevyužívá - vypovídal, nelze považovat za vadný závěr odvolacího soudu, že dovolatel sice nestandardně, ale přesto řádně svědecky poučen, neboť teprve poté (pozn. i po poučení o právu odepření výpovědi z důvodu nebezpečí svého trestního stíhání) okresnímu soudu sděloval jako svědek úmyslně nepravdivé skutečnosti".
4. Ústavní soud z části spisového materiálu, kterou si vyžádal, zjistil, že v průběhu trestního řízení vedeného před Okresním soudem v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 10T 73/2015 stěžovatel namítl podjatost všech soudců Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou. Jeho námitka se opírala o skutečnost, že na základě ústně uzavřené smlouvy o dílo prováděl stěžovatel pro předsedu Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, pana JUDr. Jiřího Fukse a jeho manželku rekonstrukci bytového jádra. Stěžovatel k tomu uvedl, že dílo pro manžele Fuksovi prováděl v měsících říjnu a listopadu roku 2004 za celkem fakturovanou částku 306.546 Kč. Mezi stěžovatelem a manželi Fuksovými došlo k nedohodě ohledně konečné výše ceny prováděného díla s ohledem na vícepráce, pohádali se spolu a ve zlém se rozešli. To předseda Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou potvrdil a dále uvedl, že pokud by případ stěžovatele měl rozhodovat přímo on, tak by svoji podjatost i bez námitky vyslovil. Stěžovatel se domnívá, že jeho spor s předsedou Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou má vliv na rozhodování všech soudců daného soudu. Krom toho poukázal na to, že soudce JUDr. Jiří Fuks, PhD. (syn předsedy soudu JUDr. Jiřího Fukse) ve věci vedené pod sp. zn. 53 C 22/2013 (žaloba společnosti IZOMAT s.r.o. proti stěžovateli) postupoval zcela nestandardně. Vzhledem k tomuto nestandardnímu postupu soudce JUDr. Jiřího Fukse, PhD. (telefonické kontaktování osob, které byly předtím navrženy jako svědci - pan Falta a Kořínek) nelze vyloučit, že soudce mohl tyto svědky ovlivnit v neprospěch stěžovatele před tím, než byli před soudem v postavení svědka skutečně vyslechnuti.
5. V trestní věci stěžovatele rozhodující soudkyně, JUDr. Václava Marková, rozhodla usnesením č. j. 10 T 73/2015 - 194 ze dne 16. 5. 2016 o své nepodjatosti, neboť neshledala žádnou souvztažnost stěžovatele ani jeho trestné činnosti ke své osobě či osobám jí blízkým. Žádný vztah, byť v širším slova smyslu, nebylo možno dovozovat ani k žádné osobě s trestní kauzou spojované. Žádná z těchto osob nebyla soudkyni známa. Pokud byly v minulosti řešeny jakékoliv nesrovnalosti s realizací zakázky obžalovaného pro rodinu předsedy soudu, šlo výlučně o jejich soukromé záležitosti. Soudkyni JUDr. Markové o nich nebylo známo zhola nic a ani nikdy později nebyl dán žádný důvod zajímat se o ně. Proti rozhodnutí okresního soudu o nepodjatosti soudkyně se stěžovatel odvolal. Ani odvolací soud však ve svém usnesení č. j. 12 To 205/2016 - 210 ze dne 24. května 2016 neshledal jeho námitku podjatosti důvodnou a podrobně se zabýval jeho odvoláním. Stěžovatel neprokázal ani netvrdil, že by předseda soudu měl jakýmkoliv způsobem ovlivnit soudcovskou činnost příslušné předsedkyně senátu. Úvaha v tom směru, že pokud je podjatý předseda soudu, pak jsou podjatí všichni soudci, nemá žádné opodstatnění. Stejně tak krajský soud shledal jako nepatřičnou námitku stěžovatele, že jeho trestní věc rozhoduje nezákonná soudkyně. Jak obžalovaný, tak i jeho obhájce mají možnost nahlédnout do rozvrhu práce okresního soudu. Z něho vyplývá, že na základě tohoto rozvrhu práce včetně doplňku přijatého dne 20. 5. 2015 je senát 2T, jenž je v kompetenci JUDr. Václavy Markové, příslušným k rozhodování této trestní věci.
6. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti znovu zopakoval námitky, již řešené obecnými soudy, a to námitku podjatosti rozhodující prvostupňové soudkyně a své nesprávné poučení v původním trestním řízení, v jehož rámci se křivé výpovědi dopustil. Stěžovatel dále namítá, že soud prvního stupně se nevypořádal s rozpory mezi jednotlivými důkazy, neprovedl dostatečné dokazování a nezjistil správně a úplně skutkový stav věci. Stěžovatel vytýká okresnímu soudu, že zamítl návrhy obhajoby na výslechy svědků pro nadbytečnost. Dále polemizuje s některými svědeckými výpověďmi, na jejichž základě byl odsouzen a tvrdí, že jeho jednání nebylo trestným činem.
7. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
8. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení však Ústavní soud neshledal. Se všemi námitkami stěžovatele se již náležitě zabývaly obecné soudy, které k prokázání jeho viny provedly dostatečné dokazování, rovněž stěžovatelova námitka podjatosti prvostupňové samosoudkyně byla oběma soudy náležitě vypořádána.
9. K stěžovatelově námitce týkající se skutečnosti, že byl návodnými a kapciózními otázkami veden k výpovědi ohledně skutečností, na které si již nevzpomíná, Ústavní soud po prozkoumání spisu a přehrání zvukového záznamu z hlavního líčení uvádí následující. Stěžovatel byl soudkyní výslovně upozorněn, že pokud si nepamatuje určité skutečnosti, tak se k nim nemusí vyjadřovat, ba naopak, že v takovém případě musí říct, že neví. Neobstojí tak námitka, že byl veden k výpovědi ohledně skutečností, na které si již nevzpomíná. Stejně tak neobstojí ani námitka stěžovatele, že otázky soudkyně i státního zástupce byly návodné a kapciózní; naopak jasně vedly ke zjištění skutečného skutkového stavu. Otázky nevedly ani svědka k určité výpovědi, ani nepředstíraly nepravdivé skutečnosti. Ústavní soud tedy ani tuto námitku stěžovatele neshledal důvodnou a poznamenává, že byla ostatně formulována dosti nekonkrétně.
10. Vzhledem k závěru o nedotčení ústavně zaručených práv stěžovatele napadenými rozhodnutími obecných soudů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. července 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu