ECLI:CZ:US:2017:1.US.1350.16.1
sp. zn. I. ÚS 1350/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Marie Hýlové, zastoupené Mgr. Danem Pospíšilem, advokátem se sídlem Sokolská třída 21, 702 00 Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 3380/2014-162 ze dne 8. 3. 2016, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 1 Co 436/2013-137 ze dne 5. 2. 2014 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 23 C 17/2012-100 ze dne 17. 6. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím Magistrátu města Ostravy ze dne 5. 10. 2011 č. j. SMO/313933/11/Správ./Sag. byla vyvlastněna vlastnická práva k pozemkům parc. č. A1, parc. č. A2 a parc. č. A3 v katastrálním území Vřesina u Bílovic, obec Vřesina, ve vlastnictví stěžovatelky, a to za náhradu v celkové výši 4 063 731 Kč. Odvolání, které podal proti tomuto rozhodnutí žalobce - Ředitelství silnic a dálnic ČR, Krajský úřad Moravskoslezského kraje, odbor územního plánování, stavebního řádu a kultury, rozhodnutím ze dne 20. 1. 2012 č. j. MSK 10027/2012 zamítl jako nedůvodné a prvostupňové rozhodnutí jako správné potvrdil.
Posledně uvedené správní rozhodnutí žalobce napadl žalobou podanou ke Krajskému soudu v Ostravě, domáhaje se změny tohoto rozhodnutí v části týkající se náhrady za vyvlastnění tak, že se náhrada určuje ve výši 573 710 Kč. Krajský soud v Ostravě shora označeným rozsudkem ve znění usnesení ze dne 23. 8. 2013 č. j. 23 C 17/2012-111 rozhodl, že náhrada za vyvlastnění předmětných pozemků se určuje částkou 3 217 650 Kč, a v tomto rozsahu zmíněné rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje nahradil. Proti rozhodnutí krajského soudu podala stěžovatelka odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem tak, že rozhodnutí nalézacího soudu jako věcně správné potvrdil. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud vpředu uvedeným rozsudkem jako nedůvodné zamítl.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka namítla, že dle ustanovení §20 odst. 1 zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění), ve znění pozdějších změn (dále též "ZoV"), se náhrada stanoví na základě znaleckého posudku vyhotoveného na žádost vyvlastňovaného nebo znaleckého posudku vyhotoveného na žádost vyvlastnitele, jestliže s tím vyvlastňovaný vyslovil souhlas. Stěžovatelka však se znaleckým posudkem předloženým žalobcem souhlas nevyslovila a sama předložila znalecký posudek, v němž byla náhrada stanovena částkou přesahující 4 miliony Kč. S ohledem na postup stanovený v citovaném zákonném ustanovení tudíž bylo nutno vyjít z ocenění provedeného jí předloženým znaleckým posudkem. Jiný postup ani není dle jejího přesvědčení možný. Pakliže soudy nahlížely na znalecké posudky jen jako na základ, od něhož se je možné odchýlit, postupovaly v rozporu s dikcí zákona, čímž současně zasáhly do jejího práva na spravedlivý proces i vlastnického práva. Stěžovatelka též uvedla, že znalecký posudek, který původně předložil žalobce, nesplňuje další zákonný požadavek, a sice podmínku stáří nejvýše 90 dnů ke dni zahájení řízení. Tuto svou argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže rozvedla.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Ústavní soud v napadených soudních rozhodnutích stěžovatelkou deklarovaný zásah do jejích základních práv nezjistil, třebaže je stěžovatelka ujištěna o opaku. Stěžejním argumentem stěžovatelky o nutnosti vyjít z vyčíslení náhrady za vyvlastňované pozemky stanovené ve znaleckém posudku předloženém vyvlastňovaným s odkazem na znění ustanovení §20 odst. 1 ZoV se již zabývaly všechny soudy a na základě systematického výkladu tohoto ustanovení zákona dospěly k závěru, že nelze kategoricky (bez dalšího) vycházet výlučně z ocenění určeného znaleckým posudkem, který ve vyvlastňovacím řízení předloží vyvlastňovaný, nýbrž je třeba vždy dospět k náhradě, která má představovat obvyklou cenu vyvlastňovaných nemovitostí a jejich případných součástí či příslušenství (§10 odst. 1 písm. a/ ZoV), tedy takovou cenu, která má odpovídat skutečné majetkové újmě, jež se u vyvlastňovaného projeví v důsledku odnětí vlastnického práva.
Ústavní soud na uvedeném právním závěru žádný ústavně právní deficit neshledává. Nelze totiž přehlédnout, že výklad zastávaný stěžovatelkou by fakticky vedl k situaci, kdy výši náhrady určí sám vyvlastňovaný formou předložení znaleckého posudku, u něhož však není vyloučeno, že stanoví náhradu nikoli ve výši ceny obvyklé, ale ve výši daleko vyšší, ba dokonce "přemrštěné" (lhostejno přitom, jakým způsobem a na základě jakých důvodů by znalec k takovému závěru dospěl - ať již špatnou metodikou či snad úmyslně). Netřeba nijak zvlášť podotýkat, že taková situace by vedla k podkopání samotné podstaty institutu vyvlastnění, který je při splnění ústavních a dalších zákonných podmínek legitimním nástrojem realizace veřejného zájmu (čl. 11 odst. 4 Listiny). Je zřejmé, že vyvlastňovaní by se následkem takového výkladu ocitli v pozici pána řízení, a na jejich vůli by tak záležel jeho konečný výsledek. Toto jejich postavení by pak mohlo některé z nich svádět k tomu, že předkládáním znaleckých posudků určujících nepřiměřeně vysokou, neadekvátní náhradu by došlo ke zmaření vyvlastnění, a tím zpravidla i veřejného zájmu, k jehož uskutečnění byla expropriace zapotřebí, neboť je nasnadě, že cena za vyvlastňované nemovitosti představuje jeden ze základních parametrů pro prosazení veřejného zájmu. Na tomto místě se sluší poznamenat, že Ústavní soud v žádném případě nemíní - ani nepřímo - naznačit, že to je i posuzovaný případ stěžovatelky, nýbrž jde o ústavně a zároveň racionálně obhajitelné teze, které podporují obecnými soudy přijaté právní závěry ve vztahu ke vzpomínanému ustanovení §20 odst. 1 ZoV. V této spojitosti se pak jeví zcela přiléhavou poznámka odvolacího soudu, dle níž "[v] takovém případě (tj. závisela-li by výše náhrady toliko na znaleckém posudku předloženém vyvlastňovaným - pozn. ÚS) by ani žaloba podaná na soud vyvlastňovatelem neměla žádný smysl a vyvlastňovatel by ani žádné své námitky vůči takto stanovené náhradě uplatnit nemohl" (str. 3 napadeného rozsudku vrchního soudu). Stěžovatelka tento zásadní moment ve své argumentaci poněkud upozadila (přesněji výslovně vůbec nezmínila), nicméně nelze pominout, že právě tyto skutečnosti zcela ospravedlňují soudy zaujatý systematický výklad §20 odst. 1 ZoV, a to ve světle ústavního principu rovnosti jak v jeho obecné rovině, tak i v jeho procesní podobě, tj. požadavku na rovnost účastníků (jakéhokoli právního) řízení (čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky ve spojení s čl. 37 odst. 3 Listiny). Obdobně by to platilo samozřejmě i za situace, kdyby čistě jazykový výklad ustanovení §20 odst. 1 ZoV vedl ke stejně neodůvodněné preferenci vyvlastnitele (uváží-li se, že ten pro změnu zpravidla sleduje především zájem na určení co možná nejnižší náhrady).
Obecné soudy tedy nepochybily, pakliže ve snaze "dobrat se" odpovídající obvyklé ceně stěžovatelčiných pozemků vyšly ze znaleckého posudku vyhotoveného znalcem, kterého (nakonec) ustanovil krajský soud. Soudy se přitom řádně vypořádaly i s nepoužitelností výše náhrady, s níž kalkuloval stěžovatelkou původně předložený znalecký posudek z pera Ing. Hostaše. Za povšimnutí v této souvislosti stojí zejména skutečnost, že zatímco tento znalec určil cenu daných pozemků na žádost stěžovatelky více jak 4 miliony Kč, pak tentýž znalec v novém znaleckém posudku, tentokráte vypracovaném na žádost žalobce, ocenil identické pozemky částkou 2 340 160 Kč, čímž samozřejmě došlo ke zřetelnému znevěrohodnění obou jeho výstupů, což již ovšem stěžovatelka v ústavní stížnosti nijak nerozvádí. Dlužno přitom rovněž dodat, že soudy se odmítly řídit i znaleckým posudkem předloženým žalobcem, neboť ten zase vycházel z tzv. ceny administrativní, a nesplňoval tak nároky kladené na zjištění ceny obvyklé, která je mnohem vyšší a s níž ZoV spojuje výši náhrady za vyvlastňované nemovitosti.
Ústavní soud tedy nemohl dospět k závěru o tom, že by soudy napadenými rozhodnutími zasáhly do stěžovatelkou označených základních práv ústavně nekonformním výkladem a aplikací právního předpisu. Za daných okolností mu tak nezbylo, než aby odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 14. února 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu