ECLI:CZ:US:2017:1.US.1361.17.1
sp. zn. I. ÚS 1361/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti Dity Hejníkové, zastoupené JUDr. Zdeňkem Mičanem, advokátem se sídlem K Nemocnici 50, 741 00 Nový Jičín, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 5734/2016-134 ze dne 7. 2. 2017, rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 57 Co 192/2016-113 ze dne 27. 7. 2016 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě č. j. 80 C 102/2013-89 ze dne 17. 12. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresní soud v Ostravě částečně vyhověl žalobě stěžovatelky na vydání v rozsudku blíže specifikovaných terárií a dalších věcí, částečně žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu změnil pouze v rozsahu, v němž žalovaná v průběhu odvolacího řízení uznala nárok stěžovatelky na vydání části věcí, jinak je ve zbývající části jako věcně správné potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Následné dovolání stěžovatelky proti rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka namítla, že soudy porušily její ústavně zaručené právo tím, že se nevypořádaly s posouzením zásadní právní otázky, zda jí uváděná argumentace nedělitelnosti samotných terárií (korpusů terárií) a jejich technického vybavení (krycí skla, zámečky, kryty na vyhřívací žárovky, dřevěné osvětlovací kryty, kovový spojovací materiál, elektrické vodiče, atd.) by v případě rozdělení těchto movitých věcí znamenala omezení vlastnických práv stěžovatelky. Stěžovatelka rovněž namítla, že rozsudky soudů obou stupňů jsou však fakticky nevykonatelné, neboť faktický stávající stav předmětných terárií představuje míru jejich značného poškození zcela vylučujícího jejich následné užívání ke stejnému účelu (expozičnímu, chovatelskému). Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti dále přiblížila.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud na rozdíl od stěžovatelky nedospěl k závěru, že soudy zasáhly do jejího práva na spravedlivý proces svým přístupem k jejím tvrzením a způsobem vyřízení žaloby. K námitce nevypořádání se s otázkou právní povahy technického vybavení terárií Ústavní soud uvádí, že soudy svá rozhodnutí na řešení této právní problematiky nezaložily. Žaloba byla v části týkající se zmíněného technického vybavení zamítnuta proto, že stěžovatelka nebyla navzdory poučení soudu schopna prokázat, že předměty tvořící technickou výbavu terárií měla žalovaná v držení, tedy pro neunesení důkazního břemene. Prokázání tohoto tvrzení však tvoří základní předpoklad úspěšné žaloby na vydání věci. Za tohoto stavu pak nebylo zkoumání otázky právní povahy technického vybavení terárií relevantní. Vzhledem k tomu také mohlo být výroky napadených rozsudků soudů prvního a druhého stupně rozhodnuto pouze o těch věcech, u nichž bylo držení žalovanou prokázáno, resp. jí během odvolacího řízení uznáno, a proto nemůže zahrnovat další předměty v žalobě vyjmenované, jejichž držení žalovanou nijak prokázáno nebylo. K výhradám stěžovatelky stran faktického stavu předmětných terárií a jejich poškození dlužno poznamenat, že se míjejí se smyslem žaloby na vydání věci. Ta neřeší otázku, zda na nich byla způsobena škoda, jaká a kdo ji způsobil, nýbrž otázku, kdo má věc u sebe, ačkoli je povinen ji vydat jejímu vlastníkovi. Z toho důvodu soudy k námitkám takového druhu ani nemohly přihlížet.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 18. července 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu