ECLI:CZ:US:2017:1.US.1371.16.1
sp. zn. I. ÚS 1371/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka o návrhu stěžovatele Martina Suse, zastoupeného Mgr. Lukášem Wimětalem, advokátem, sídlem Údolní 8, Brno, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 11. února 2010 č. j. 38 Nc 7416/2009-54, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. června 2010 č. j. 70 Co 206/2010-72, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2012 č. j. 20 Cdo 3785/2010-133, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. prosince 2012 č. j. 70 Co 206/2010-194, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. května 2013 č. j. 70 Co 200/2013-85, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 31. května 2013 č. j. 38 Nc 7416/2009-378, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2013 č. j. 70 Co 317/2013-415 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2016 č. j. 20 Cdo 4263/2015-473, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a Fotbalové asociace České republiky, IČ: 004 06 741, sídlem Diskařská 2431/6, Praha 6, jako vedlejší účastnice, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 4. 2016 stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že těmito rozhodnutími bylo zasaženo do jeho ústavně garantovaných práv a svobod, zejména práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. V ústavní stížnosti je popsán průběh řízení před obecnými soudy, kterého se stěžovatel účastnil jako oprávněný.
3. Výrokem I. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") ze dne
2. 12. 2009 č. j. 38 Nc 7416/2009-10 byl prohlášen vykonatelným na území České republiky rozsudek soudu v Utrechtu ze dne 5. 11. 2008 č. j. 250302/KG ZA 08-589. Výrokem II. tohoto usnesení byla na majetek vedlejší účastnice nařízena exekuce k vymožení povinnosti zaplatit stěžovateli pohledávku ve výši 334 000 EUR a dále 1000 EUR za každý den prodlení s vydáním ITC (International Transfer Certificate) od 16. 10. 2009 do dne vydání ITC (nejvýše však 66 000 EUR), k vymožení povinnosti nahradit náklady předchozího řízení ve výši 1 185,19 EUR a dále pro náklady exekuce. Provedením exekuce byl pověřen
Mgr. Daniel Vlček, soudní exekutor Exekutorského úřadu pro Prahu 7.
4. Českomoravský fotbalový svaz, o. s. (právní předchůdce vedlejší účastnice), proti tomuto usnesení podal odvolání, které bylo usnesením obvodního soudu ze dne 20. 1. 2010
č. j. 38 Nc 7416/2009-39 odmítnuto jako opožděné. Usnesením obvodního soudu ze dne
11. 2. 2010 č. j. 38 Nc 7416/2009-54 však bylo dřívější usnesení změněno tak, že odvolání se neodmítá.
5. Usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 11. 6. 2010
č. j. 70 Co 206/2010-72 bylo o odvolání rozhodnuto tak, že výrok I. usnesení obvodního soudu se ruší a návrh na prohlášení vykonatelnosti rozsudku soudu v Utrechtu se zamítá. Výrok II. usnesení obvodního soudu byl změněn tak, že návrh na nařízení exekuce se zamítá. Stěžovateli byla odvolacím soudem rovněž uložena povinnost nahradit předchůdci vedlejší účastnice náklady řízení ve výši 119 745 Kč a soudnímu exekutorovi nahradit náklady exekuce. Městský soud v odůvodnění uvedl, že cizí soudní rozhodnutí o zaplacení penále jsou v dožádaném členském státě vykonatelná pouze tehdy, je-li výše penále s konečnou platností stanovena soudy členského státu původu.
6. Proti usnesení městského soudu podal stěžovatel dovolání, o němž Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 30. 8. 2012 č. j. 70 C 206/2010-133 tak, že usnesení městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
7. Městský soud následně usnesením ze dne 6. 12. 2012 č. j. 70 Co 206/2010-194 usnesení obvodního soudu ve výroku I. zrušil a v tomto rozsahu zastavil řízení a ve výroku II. změnil tak, že návrh na nařízení exekuce zamítl. Ve zbývající části bylo usnesení obvodního soudu potvrzeno. Městský soud v odůvodnění uvedl, že nemohl přehlédnout skutečnost, že stěžovatel podal dne 11. 6. 2010 nový návrh na prohlášení rozsudku v Utrechtu vykonatelným na území České republiky a na nařízení exekuce. Usnesením obvodního soudu ze dne 11. 3. 2011 č. j. 34 EXE 1964/2010-63 byl tento nový návrh zamítnut, po odvolání stěžovatele však bylo toto rozhodnutí usnesením městského soudu ze dne 15. 7. 2011 č. j. 21 Co 181/2011-90 změněno tak, že rozsudek soudu v Utrechtu je vykonatelný na území České republiky a podle tohoto rozsudku nařídil exekuci na majetek předchůdce vedlejší účastnice pro pohledávku ve výši 400 000 EUR a náklady předcházejícího řízení ve výši 1 185,19 EUR. Za tohoto stavu se městský soud v Praze vyjádřil tak, že mezi účastníky bylo o prohlášení vykonatelnosti předmětného rozsudku rozhodnuto, což představuje překážku věci rozhodnuté.
8. Proti usnesení městského soudu ze dne 15. 7. 2011 č. j. 21 Co 181/2011-90 podal předchůdce vedlejší účastnice dovolání. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2013
č. j. 20 Cdo 273/2012-299 bylo rozhodnuto tak, že napadené usnesení městského soudu a usnesení obvodního soudu ze dne 11. 3. 2011 č. j. 34 EXE 1964/2010-63 se ruší a řízení se zastavuje. Stěžovateli byla rovněž uložena povinnost nahradit předchůdci vedlejší účastnice náklady řízení ve výši 48 720 Kč. Nejvyšší soud v odůvodnění uvedl, že v uvedené věci nastala překážka litispendence.
9. Předchůdce vedlejší účastnice podal k soudnímu exekutorovi návrh na zastavení exekuce. Soudní exekutor usnesením ze dne 28. 3. 2013 č. j. 101 Ex 1673/09-77 rozhodl tak, že provedení exekuce podle usnesení obvodního soudu ze dne 2. 12. 2009 č. j. 38 Nc 7416/2009-10 se odkládá do pravomocného skončení řízení o podaném návrhu na zastavení exekuce.
10. Proti tomuto usnesení soudního exekutora podal stěžovatel odvolání. Usnesením městského soudu ze dne 3. 5. 2013 č. j. 70 Co 200/2013-85 bylo usnesení soudního exekutora zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení.
11. Usnesením obvodního soudu ze dne 31. 5. 2013 č. j. 38 Nc 7416/2009-378 bylo ve věci exekuce v rozsahu částky 1 185, 19 EUR rozhodnuto tak, že exekuce se zastavuje, stěžovatel je povinen nahradit předchůdci vedlejší účastnice náklady řízení ve výši
178 087,80 Kč a stěžovatel je povinen nahradit soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 7 865 Kč. Obvodní soud v odůvodnění poukázal na překážku věci rozhodnuté.
12. Stěžovatel podal proti tomuto usnesení odvolání. Městský soud usnesením ze dne
7. 11. 2013 č. j. 70 Co 317/2013-415 změnil usnesení obvodního soudu tak, že výše nákladů činí 150 185, 20 Kč, v ostatním rozsahu usnesení obvodního soudu potvrdil. Také městský soud v odůvodnění poukázal na překážku věci rozhodnuté.
13. Stěžovatel podal proti usnesení městského soudu dovolání, které však bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016 č. j. 20 Cdo 4263/2015-473 odmítnuto pro nepřípustnost, neboť směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění ve výši 1 185, 19 EUR, tedy do výše 50 000 Kč.
II.
Argumentace stěžovatele
14. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil nesouhlas s rozhodnutími všech obecných soudů, kdy uvedl, že jimi bylo zasaženo do jeho základních práv, zejména práva na spravedlivý proces.
15. Stěžovatel v prvé řadě uvádí, že v nyní posuzovaném případě nešlo o překážku věci rozhodnuté, neboť návrh na nařízení exekuce z roku 2009 obsahoval v petitu částku
334 000 EUR, přičemž odděleně obsahoval budoucí nárok stěžovatele s vyčíslením maximální částky 66 000 EUR. V případě návrhu z roku 2010 však byla uplatňována částka 400 000 EUR. Podle stěžovatele proto nejde o identické návrhy.
16. Ve vztahu k tvrzené litispendenci stěžovatel uvádí, že pokud by v nyní posuzovaném případě tato překážka skutečně nastala, mělo by být zastaveno řízení, které bylo zahájeno později, nikoliv tedy řízení vedené pod sp. zn. 38 Nc 7416/2009. I v tomto bodě však stěžovatel upozorňuje, že v řízeních nebyl totožný předmět. V neposlední řadě stěžovatel uvádí, že návrh v roce 2010 podal poté, co byl pravomocně zamítnut návrh z roku 2009.
17. Poslední část ústavní stížnosti se věnuje aplikaci a interpretaci Nařízení rady ES
č. 44/2001.
18. Na základě uvedeného stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
III.
Posouzení procesních předpokladů a opodstatněnosti ústavní stížnosti
19. Ústavní soud po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a napadenými rozhodnutími dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti neopodstatněná a zčásti opožděná.
20. V rozsahu napadení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2016
č. j. 20 Cdo 4263/2015-473 Ústavní soud konstatuje, že jde o podání včasné, nikoliv však opodstatněné. Nejvyšší soud v tomto usnesení uvádí, že dovolání proti usnesení městského soudu ze dne 7. 11. 2013 č. j. 70 Co 317/2013-415 se odmítá z důvodu, že jím bylo rozhodnuto o částce nepřevyšující 50 000 Kč. Vzhledem k tomu, že tento závěr odpovídá skutečnosti, je správný a řádně zdůvodněný, přičemž sám stěžovatel jej v ústavní stížnosti nijak nezpochybňuje, odmítl Ústavní soud v tomto rozsahu ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost.
21. Ve zbývajícím rozsahu je ústavní stížnost opožděná. Podle §72 odst. 3 zákona
č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), platí, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle odst. 4 téhož ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Vzhledem k tomu, že usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2016 č. j. 20 Cdo 4263/2015-473 nelze považovat za rozhodnutí o posledním procesním prostředku obrany, neodvíjí se od jeho doručení stěžovateli dvouměsíční lhůta pro podání ústavní stížnosti. Mimo jiné i sám stěžovatel uvádí, že rozhodnutí o posledním procesním prostředku obrany mu bylo doručeno dne 3. 12. 2013. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla osobně podána dne 29. 4. 2016, jde o podání opožděné.
22. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2016 č. j. 20 Cdo 4263/2015-473 bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný. Ve zbývajícím rozsahu byla ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh podaný po lhůtě.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu