ECLI:CZ:US:2017:1.US.1388.17.1
sp. zn. I. ÚS 1388/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti Karla Smrže, zastoupeného JUDr. Pavlem Durišem, advokátem se sídlem Pavla Švandy ze Semčic 850/7, Praha 5, proti rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 26. 4. 2012, č. j. 4 C 75/2011-43, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2015, č. j. 28 Co 468/2012-239, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, č. j. 29 Cdo 349/2016-319, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 5. 5. 2017 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatel sice formálně právně napadl jen rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně, nicméně usnesení dovolacího soudu ke svému návrhu přiložil. Z toho důvodu Ústavní soud posoudil ústavní stížnost tak, že se domáhá i zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatel byl členem Mysliveckého spolku Načeradec. Rozhodnutím spolku ze dne 13. 5. 2011 byl stěžovatel ze spolku vyloučen. Proti tomuto postupu se stěžovatel bránil občanskoprávní žalobou, o níž rozhodl Okresní soud v Benešově rozsudkem ze dne 26. 4. 2012, č. j. 4 C 75/2011-43, tak, že ji zamítl. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 15. 11. 2012, č. j. 28 Co 468/2012-123, shora uvedený rozsudek změnil tak, že se určuje, že rozhodnutí členské schůze žalovaného ze dne 13. 5. 2011 není v souladu se zákonem a stanovami. K dovolání vedlejšího účastníka Nejvyšší soud svým rozsudkem ze dne 8. 10. 2015, č. j. 28 Co 468/2012-239, rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení. Následně Krajský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 8. 10. 2015, č. j. 28 Co 468/2012-239, rozhodl tak, že se žaloba zamítá. O podaném dovolání rozhodl Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 22. 2. 2017, č. j. 29 Cdo 349/2016-319, tak, že se odmítá.
Nejvyšší soud ve svém usnesení dospěl k závěru, že dovolání v projednávané věci není přípustné. Dovolatel se domáhal přehodnocení důkazů, což není způsobilý dovolací důvod. Za ten nepovažoval Nejvyšší soud ani tvrzenou vadu řízení (spočívající v nepřípustnosti důkazu listinou čtenou na členské schůzi), neboť dovolatel v souvislosti s ní Nejvyššímu soudu nepředložil žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž posouzení napadené rozhodnutí spočívá a jež by splňovala předpoklady vymezené v §237 o. s. ř. Stejně tak Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že by se v předmětném případě jednalo o případ, v němž by se obecné soudy odchýlily od ustálené rozhodovací praxe (v souvislosti s uvedeným stěžovatel odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 935/09).
V projednávané ústavní stížnosti stěžovatel přednesl celou řadu námitek, jimiž se snažil zpochybnit závěry obecných soudů. Jednalo se především o zpochybnění výpovědi některých svědků, možnosti sankcionování a rovněž tak samotného programu členské chůze.
Stěžovatel má za to, že shora uvedenými rozhodnutími obecných soudů došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod, jež jsou mu garantovány čl. 20 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
III.
V souvislosti s projednávaným případem si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu v Benešově, sp. zn. 4 C 75/2011, načež uzavřel, že ústavní stížnost je ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 26. 4. 2012, č. j. 4 C 75/2011-43, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2015, č. j. 28 Co 468/2012-239, nepřípustná a ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, č. j. 29 Cdo 349/2016-319, zjevně neopodstatněná.
V nyní posuzované věci neshledává Ústavní soud nic, co by mohlo představovat zásah do základních práv a svobod stěžovatele. K tomuto závěru vede Ústavní soud zejména samotné dovolání stěžovatele. Ten v něm uvedl souběžně dva důvody přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. Odvolací soud se měl jednak odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a jednak měla být předmětem řízení též otázka, která dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena. Je zřejmé, že někdy může být určení toho, který z případů vyjmenovaných v §237 o. s. ř. nastal, náročné, ovšem právě proto je dovolatel obligatorně zastoupen advokátem, aby tuto náročnou úvahu provedl (viz k tomu usnesení sp. zn. II. ÚS 2052/14 ze dne 16. 9. 2014).
V nyní posuzovaném případě se dovolatel o vymezení dovolacího důvodu sice pokusil, nicméně způsobem vhodným spíše pro odvolání a nikoli dovolání. Je pravdou, že v souvislosti s tvrzeným odchýlením se od ustálené rozhodovací praxe dovolatel odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 935/09, ovšem to dopadá na zcela odlišnou skupinu případů, neboť se týká jednání ve valné hromadě. Myslivecké sdružení je občanským sdružením, založeným na zcela odlišných principech, než obchodní společnost.
Shora tvrzený odklon od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu též vylučuje, aby se v předmětném případě jednalo o otázku, která dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena. Dovolatel se ostatně tuto otázku hmotného či procesního práva, jak uvedl i Nejvyšší soud, nepokusil ani ve svém dovolání formulovat.
Ústavní soud si je vědom toho, že otázka souběhu dovolacích důvodů byla předmětem jeho přezkumu ve věci III. ÚS 3822/15, avšak tam nebyly důvody přípustnosti vymezeny souběžně, ale eventuálně.
Ústavní soud soustavně judikuje, že požadavek vyčerpat procesní prostředek není splněn již tím, že řízení o něm bylo zahájeno, ale zahrnuje logicky i povinnost vyčerpat ty dispozice, které na tomto základě otevřené řízení skýtá, což u dovolání v první řadě předpokládá, aby obsahovalo řádnou argumentaci o své přípustnosti. S ohledem na §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je tedy v těchto případech nutno považovat ústavní stížnost v části mířící proti rozhodnutím obecných soudů prvního a druhého stupně za nepřípustnou.
Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost odmítl ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 26. 4. 2012 č. j. 4 C 75/2011-43, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2015 č. j. 28 Co 468/2012-239 pro nepřípustnost (§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu) a ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017 č. j. 29 Cdo 349/2016-319 pro zjevnou neopodstatněnost (§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. listopadu 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu