ECLI:CZ:US:2017:1.US.1463.17.1
sp. zn. I. ÚS 1463/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Davidem Uhlířem o ústavní stížnosti J. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, zastoupeného JUDr. Danielem Radou, advokátem, se sídlem Nerudova 866, Hradec Králové, proti vyrozumění ředitele Věznice Valdice ze dne 9. května 2017 č. j. VS-40735-12/ČJ-2017-802210-BD a postupu při vyřizování stížností podle ustanovení §175 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ze strany Věznice Valdice, za účasti Vězeňské služby České republiky, Věznice Valdice, jako účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 12. května 2017 a doplněné podáním ze dne 23. června 2017, stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení vyrozumění ředitele Věznice Valdice ze dne 9. května 2017 č. j. VS-40735-12/ČJ-2017-802210-BD a vznesl námitky proti postupu při vyřizování stížností ze strany Věznice Valdice. Stěžovatel má za to, že napadeným vyrozuměním a postupem orgánu veřejné moci bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo, že nikdo nesmí být mučen ani podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu podle čl. 7 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s právem domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Ústavní stížností napadeným vyrozuměním ředitele Věznice Valdice bylo reagováno na žádost stěžovatele, která Věznici Valdice byla postoupena z Generálního ředitelství Vězeňské služby České republiky. Stěžovatel totiž žádal o povolení nechat si každý měsíc zasílat zubní pasty mimořádným balíčkem, neboť podle jeho tvrzení měl být do zubních past zn. Odol dán čistící prostředek Savo, přičemž předmětné zubní pasty stěžovatel zakoupil ve vězeňské kantýně a měly mu způsobit zdravotní problémy. Současně stěžovatel upozorňoval na skutečnosti, že po celou dobu pobytu ve věznici je vydírán, verbálně i fyzicky napadán ze strany spoluodsouzených. Ředitel Věznice Valdice stěžovateli sdělil, že k uvedeným podnětům byla provedena nezávislá šetření, jejichž závěrem bylo konstatováno, že se tvrzení stěžovatele nepodařila prokázat. K žádosti o povolení zasílání zubních past každý měsíc mimořádnými balíky bylo stěžovateli sděleno, že přijetí balíčku je upraveno v §24 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, přičemž balíček ve smyslu tohoto ustanovení představuje přilepšení odsouzených nad rámec balíčků s oděvem, prádlem a věcmi potřebnými k realizaci programu zacházení, pro vzdělávání nebo zájmovou činnost, jejichž frekvence není nijak omezena. Jde tedy o určitý nadstandard v podobě potravin a jiných osobních věcí, které v podstatě mají povahu dárku u příležitosti výjimečných událostí, jimiž jsou zpravidla narozeniny a vánoční svátky. Omezení počtu balíčků na dva balíčky ročně bylo motivováno snahou zamezit tomu, aby se do věznice dostávaly nežádoucí předměty a látky, zejména léky, drogy a alkohol, neboť i přes kontrolu se takové látky do věznice dostávají. Toto omezení je současně kompenzováno právem odsouzeného nakupovat v prodejně věznice potraviny a věci osobní potřeby. Proto nebylo možno vyhovět žádosti stěžovatele, přičemž zaměstnanci věznice přijali dostačující opatření, kdy je stěžovateli při výdeji nákupů umožněn svobodný a volný výběr z několika zubních past zn. Odol a dále je prováděna kontrola neporušenosti obalu přímo při výdeji zaměstnanci věznice. Závěrem ředitel věznice uvedl, že stěžovateli nehrozí ve věznici o nic větší nebezpečí než kterémukoliv jinému vězni a k přemístění do jiné věznice z bezpečnostních důvodů tedy není žádný důvod.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že napadeným vyrozuměním a postupem Věznice Valdice byla jeho práva upozaděna a bylo zasaženo do jeho práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. I přes závažnost jeho tvrzení (zejména vydíráním, vyhrožováním a pokusy o jeho zdravotní újmu), nedošlo ze strany orgánů věznice k náležité nápravě a důkladnému prošetření všech jeho uváděných námitek, kdy stěžovatel byl podroben nelidskému a ponižujícímu zacházení ve výkonu trestu, kdy docházelo ke snižování jeho lidské důstojnosti. Stěžovatel současně namítal, že jeho stížnost po jejím postoupení ze strany Generálního ředitelství Vězeňské služby dne 20. února 2017, nebyla ředitelem Věznice Valdice ve lhůtě 60 dnů podle ustanovení §175 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, vyřízena. Stěžovatel nebyl informován, proč tato lhůta byla překročena a ani ředitel věznice toto ve svém vyrozumění neodůvodnil. Celé napadené vyrozumění ředitele věznice je podle názoru stěžovatele nepřezkoumatelné, kdy se tento nevypořádal s námitkami stěžovatele, nevyslechl jej, stejně tak se nevypořádal ani s výslechy dalších osob. Z napadeného vyrozumění není zřejmé, na základě čeho ředitel věznice dospěl k závěru, že nedošlo k porušení žádných práv stěžovatele. Stěžovatel má za to, že jeho ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje jeho zájmy a proto by nemělo dojít k jejímu odmítnutí podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Dříve než Ústavní soud může přikročit k věcnému přezkumu rozhodnutí, opatření nebo jiných zásahů orgánů veřejné moci, o nichž je tvrzeno, že jimi bylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem, musí ověřit, zda jsou pro takový přezkum splněny podmínky předpokládané zákonem o Ústavním soudu, jímž je Ústavní soud podle čl. 88 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") vázán. V dané věci Ústavní soud dovodil, že věcný přezkum stěžovaných zásahů orgánu veřejné moci je vyloučen, a to z důvodů dále uvedených.
5. Podle ustanovení §72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel napadá jednak vyrozumění ředitele Věznice Valdice ze dne 9. května 2017 č. j. VS-40735-12/ČJ-2017-802210-BD a dále postup při vyřizování jeho stížností, a navrhuje, aby Ústavní soud je označil jako protiústavní.
6. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Princip subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit.
7. Za situace, kdy napadené vyrozumění nelze považovat za rozhodnutí ve smyslu ustanovení §65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s."), je třeba odkázat na možnost žaloby na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu podle §82 s. ř. s., jejíž vyčerpání musí Ústavní soud při hodnocení přípustnosti ústavních stížností rovněž posuzovat (shodně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. září 2011 sp. zn. III. ÚS 1776/11 a ze dne 23. února 2016 sp. zn. II. ÚS 2104/15). Podle §82 s. ř. s. každý, "kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením (dále jen "zásah") správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, může se žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu nebo určení toho, že zásah byl nezákonný." Toto ustanovení bylo, jak je uvedeno i v důvodové zprávě k návrhu s. ř. s., zavedeno právě k pokrytí různých faktických zásahů ze strany bezpečnostních složek státu. Možnost takovéto žaloby však stěžovatel nevyčerpal.
8. Ústavní soud je toho názoru, že v daném případě nejde ani o tzv. "jiný zásah" orgánu veřejné moci ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. K otázce způsobilosti "vyrozumění" či "sdělení" orgánů činných v trestním řízení poškozenému být předmětem efektivní ústavní stížnosti se již Ústavní soud vícekrát vyjádřil. Ve své judikatuře opakovaně dovodil, že napadená "vyrozumění" či "sdělení" orgánů činných v trestním řízení z podstaty věci nelze kvalifikovat jako "rozhodnutí" ani jako tzv. "jiný zásah" orgánu veřejné moci ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Jedná se toliko o sdělení výsledku určitého postupu, který Ústavní soud není oprávněn korigovat; ostatně jinak by zasáhl do činnosti orgánů činných v trestním řízení, což mu nepřísluší (srov. usnesení ze dne 29. března 2007 sp. zn. III. ÚS 921/06, ze dne 7. března 2007 sp. zn. II. ÚS 471/07, ze dne 12. října 2009 sp. zn. I. ÚS 2433/09 a ze dne 10. listopadu 2009 sp. zn. II. ÚS 2245/09). Ze stejných důvodů nespadá do kompetence Ústavního soudu ochrana ústavních práv, jejichž porušení stěžovatel shledává v tom, že ředitel nepřijal v jeho věci opatření, které by splňovalo představy stěžovatele o vyřízení jeho podnětů.
9. Pokud stěžovatel odkazuje na ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, Ústavní soud v řadě rozhodnutí uvedl, že možnost přijetí jinak nepřípustné ústavní stížnosti za situace, kdy tato podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, představuje významnou výjimku ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti, kterou je třeba, jako výjimku z obecného pravidla, vykládat restriktivně. Tento "podstatný přesah" významu ústavní stížnosti může být dán např. opodstatněným návrhem na zrušení neústavního právního předpisu (viz §74 zákona o Ústavním soudu), případně kdy jde o věc, jež se svou povahou týká více případů a její řešení by odstranilo větší množství soudních sporů, nebo je pociťována potřeba dodržení mezinárodní smlouvy či zajištění respektování nálezů Ústavního soudu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. března 2011 sp. zn. IV. ÚS 361/11 a ze dne 23. února 2016 sp. zn. II. ÚS 2104/15). O takovou situaci v posuzovaném případě zjevně nejde.
10. Ústavní soud z uvedených důvodů, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, předložený návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. července 2017
David Uhlíř v. r.
soudce zpravodaj