ECLI:CZ:US:2017:1.US.1489.17.2
sp. zn. I. ÚS 1489/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti JUDr. Lubomíra Müllera, zastoupeného Mgr. Ladislavem Rychtářem, advokátem se sídlem U Hadovky 564/3, 160 00 Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 4220/2016-122 ze dne 7. 3. 2017, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 25 Co 468/2015-103 ze dne 24. 3. 2016 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 č. j. 53 C 281/2014-56 ze dne 24. 9. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil v záhlaví citovaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9, jímž bylo stěžovateli uloženo zaplatit žalobci, České republice - Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy, částku 100 000 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení. Tato částka dle žaloby představovala bezdůvodné obohacení spočívající v tom, že ji stěžovateli jmenované ministerstvo původně vyplatilo jako jednorázovou peněžní náhradu dle nařízení vlády č. 122/2009 Sb., o odškodnění studentů vysokých škol, kterým bylo v období komunistického režimu z politických důvodů znemožněno dokončit studium na vysoké škole. Žalobce tak rozhodl poté, co jeho původní zamítavé rozhodnutí bylo zrušeno rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 5 Ad 9/2010-35 ze dne 26. 4. 2012 na základě správní žaloby podané stěžovatelem. Důvod tohoto plnění ovšem později odpadl, poněvadž Nejvyšší správní soud v téže věci ke kasační stížnosti ministerstva zrušil citovaný rozsudek Městského soudu v Praze. Posléze došlo i ke zrušení rozhodnutí o vyplacení náhrady a žádost stěžovatele byla nově zamítnuta jako nedůvodná, protože k jeho vyloučení ze studia došlo v roce 1977, tedy mimo rozhodné období stanovené vzpomínaným vládním nařízením (25. 2. 1948 - 31. 12. 1956).
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel má za to, že Nejvyšší soud k jeho dovolání přistoupil ryze formalisticky a v rámci odůvodnění svého rozhodnutí pouze konstatoval nesplnění předpokladů přípustnosti dovolání. Soudům dále vytkl, že všechna napadená rozhodnutí vychází z nesprávného předpokladu, že stěžovateli bylo doručeno rozhodnutí ministra školství, mládeže a tělovýchovy ze dne 7. 3. 2014, z něhož je žaloba odvozena. Stěžovatel v této souvislosti uvedl, že údajný podklad pro žalobu, rozhodnutí ministra školství, mládeže a tělovýchovy ze dne 7. 3. 2014, které mělo nabýt právní moci dne 13. 3. 2014, mu nebylo řádně doručeno, a nemohlo se tedy stát pravomocným. Stěžovatel dále namítá, že žalobu podala osoba, která k tomu nebyla oprávněna, protože neměla plnou moc od vedoucího organizační složky státu. Soud navíc vydal rozsudek ve prospěch někoho, kdo sám sebe v žalobě identifikuje jinak. Na závěr stěžovatel soudům vytkl, že neaplikovaly závěry uvedené v nálezech Ústavního soudu vydaných ve věcech sp. zn. I. ÚS 819/15 a sp. zn. I. ÚS 723/15 namísto odmítavého usnesení sp. zn. II. ÚS 3911/13, jímž byly pouze posouzeny stěžovatelovy námitky proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, nešlo však o posouzení povinnosti vrátit již vyplacené odškodnění, k čemuž se zmíněné judikáty naopak vyjadřovaly.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní stížnost je opakováním námitek, které stěžovatel již uplatnil v řízení před obecnými soudy a s nimiž se již tyto soudy náležitě vypořádaly. Pokud jde o námitky týkající se neprokázání doručení stěžovateli konečného rozhodnutí ze dne 7. 3. 2014 o zamítnutí jeho žádosti, soudy k této otázce provedly důkazy, z nichž je zřejmé, že stěžovatel si zásilku osobně převzal. Potvrdil-li pak svůj podpis na potvrzení o převzetí zásilky při soudním jednání, nebylo třeba dalšího dokazování, proto soud zamítl návrh na prokázání přijetí jiné zásilky od Magistrátu hl. m. Prahy v daný den. Odvolací soud nepochybil, pakliže uzavřel, že v tomto směru doplnění dokazování o tento návrh nemělo žádný význam pro věc. Doručení písemnosti od posledně uvedeného subjektu nemůže vyvrátit doručení obsílky od žalobce v týž den.
Otázkou nedostatku plné moci osoby zastupující stát se zabýval Nejvyšší soud a argumentům stěžovatele nepřisvědčil. Poukázal na to, že v daném případě nejde o zastupování na základě plné moci, ale o jednání za stát, za nějž před soudem vystupuje příslušná organizační složka státu ve smyslu §21a odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, kdy před soudem jedná vedoucí organizační složky státu či jím pověřený zaměstnanec. Pověření příslušné zaměstnankyně k podání žaloby bylo přitom patřičným způsobem doloženo (pověřením ministra jako vedoucího organizační složky státu). Odmítl-li Nejvyšší soud v tomto bodě dovolání též jako nepřípustné, neučinil tak proto, že stěžovatel nevymezil předpoklady přípustnosti, ale proto, že danou otázku odvolací soud posoudil v souladu s judikaturou dovolacího soudu, na niž příkladmo odkázal. Obdobně byla Nejvyšším soudem posouzena i námitka vztahující se k odlišnostem v označení žalobce, kterou dovolací soud vyhodnotil jako zjevně bezdůvodnou (str. 2 napadeného usnesení).
Neopodstatněnou je rovněž výhrada stěžovatele, že soudy aplikovaly závěry uvedené v usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3911/13 ze dne 15. 9. 2015, aniž zohlednily, že nyní jde o vrácení již vyplaceného odškodnění. Ústavní soud se totiž k této otázce v citovaném usnesení přímo ve vztahu k samotnému stěžovateli rovněž vyjádřil a dospěl k závěru, že se o situaci, v níž by bylo zasaženo do legitimního očekávání stěžovatele na odškodnění, nejedná. Ústavní soud konkrétně připomněl, že nezanedbatelnou skutkovou okolnost hrála ve věcech řešených odkazovanými nálezy mimo jiné ta skutečnost, že tamní stěžovatelé jim poskytnuté odškodnění již spotřebovali, pročež případné vrácení této finanční částky by pro ně představovalo citelný sociální problém (srov. bod 22 odůvodnění nálezu sp. zn. I. ÚS 819/15). K tomu Ústavní soud doplnil, že obdobné sociální důvody, jež by mohly vést k analogickému použití závěrů přijatých v odkazovaných nálezech, přitom z projednávané ústavní stížnosti (ani nepřímo) nevyplývají. Tak je tomu i v nyní souzeném případě. Krom toho v nálezech, na které stěžovatel opakovaně poukazuje, se jednalo o nezákonné věznění, zatčení či zadržení (resp. detenci), tedy o zcela jinou povahu jednání, než pro které byla stěžovateli poskytnuta jednorázová peněžní náhrada dle nařízení vlády č. 122/2009 Sb. Všechny tyto i další momenty vzaly soudy v potaz v odůvodnění svých rozhodnutí.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 18. července 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu