ECLI:CZ:US:2017:1.US.1497.17.1
sp. zn. I. ÚS 1497/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem v právní věci stěžovatele Michala Štěpána, zastoupeného JUDr. Ing. Tomášem Jiroutem, advokátem se sídlem Západní 31, Praha 6, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 1 Nc 2451/2017-100 ze dne 13. 4. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem, doručeným Ústavnímu soudu dne 15. 5. 2017, domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označeného usnesení Městského soudu v Praze, jímž bylo rozhodnuto, že soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 1 JUDr. Martina Škodová není vyloučena z projednávání a rozhodování ve věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 14 C 214/2015.
Napadeným rozhodnutím podle mínění stěžovatele Městský soud v Praze zasáhl do jeho ústavně zaručených práv, chráněných čl. 36, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 90 Ústavy České republiky. Porušení svých práv stěžovatel spatřoval v tom, že jmenovaný soud neprovedl dokazování stran objektivity dotčené soudkyně v souvislosti s jejím členstvím v Komunistické straně Československa. Současně stěžovatel namítal nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí z důvodu, že bylo rozhodováno v jediné instanci a bylo mu tak odňato právo podat řádný opravný prostředek.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání. V nyní předložené věci Ústavní soud přitom zjistil, že stěžovatel brojí proti procesnímu rozhodnutí, proti kterému není ústavní stížnost (v dané fázi soudního řízení) přípustná, resp. je předčasná.
Ústavní soud ve své judikatuře akcentuje skutečnost, že sám poskytuje ochranu konstitučně garantovaným právům a svobodám až tehdy, kdy ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci. Je proto třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli dílčí rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, pokud právní řád takové prostředky vůbec předvídá [srov. kupř. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 292/05 ze dne 29. 9. 2005 (U 23/38 SbNU 587)]. Z tohoto pravidla Ústavní soud ve své rozhodovací praxi připustil výjimky, jež spočívají v možnosti napadnout i pravomocné rozhodnutí, které pouze uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo. Musí však být kumulativně splněny dvě podmínky: jednak rozhodnutí musí být způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod a dále je třeba, aby se námitka porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod omezovala jen na příslušné stadium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, tedy aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím) efektivně uplatněna.
V souzeném případě Ústavní soud naplnění shora zmiňovaných podmínek neshledal. Je na místě konstatovat, že vydáním napadeného usnesení Městského soudu v Praze o nevyloučení soudce předmětné řízení neskončilo, přičemž stěžovateli je v jeho rámci nadále zachována možnost využít k ochraně svých práv prostředky podle příslušného procesního předpisu. Teprve po jejich vyčerpání, bude-li se stěžovatel nadále domnívat, že jejich prostřednictvím tvrzený stav protiústavnosti nebyl napraven, se může obrátit na Ústavní soud (srov. např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. III. ÚS 2458/15, IV. ÚS 172/15, IV. ÚS 826/14, IV. ÚS 2572/14, II. ÚS 866/14, III. ÚS 305/13, II. ÚS 373/14, III. ÚS 2418/13, IV. ÚS 3805/13 aj., dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud proto postupoval dle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, pro nepřípustnost odmítl.
Toliko nad rámec Ústavní soud považuje za vhodné reagovat na námitku stěžovatele týkající se odnětí práva podat proti rozhodnutí o nevyloučení soudce opravný prostředek. Ústavní soud podotýká, že z ústavněprávního hlediska není soudní řízení povinně dvoustupňové, s výjimkou věcí trestních, u kterých tento požadavek vyplývá z čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Z čl. 36 Listiny tedy bez dalšího pro jiné než věci trestní neplyne nezbytnost dvojstupňového soudního řízení, pročež jednostupňové soudnictví nikterak nevybočuje z ústavních mezí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2017
Tomáš Lichovník
soudce zpravodaj